Škoda Octavia 2.0 TDI – Kultovní šetřílek počtvrté

Škoda Octavia patří k mladoboleslavské automobilce stejně jako Laurel k Hardymu, proto není divu, že si všichni zainteresovaní inženýři se čtvrtou generací bestselleru opravdu vyhráli. Auto dospělo, obléklo nadmíru elegantní kabát a zcela vážně se postavilo proti vlajkovému Superbu, byť jsou oba vozy zařazeny do jiných segmentů.

Vozidlo je větší, prostornější, sofistikovanější a daleko propracovanější. Oproti třetí generaci jde o obří skok. Ke zlepšení došlo takřka ve všech oblastech a to včetně infosystému, který je nyní chytřejší a podstatně rychlejší. Rovněž ergonomie dosáhla nové mety, ačkoli se už musíme smířit s tím, že část fyzických ovladačů pohltila centrální dotyková obrazovka.

Určitou záchrannou může být skutečně intuitivní ovládání, případně digitální hlasová asistentka Laura, která umí nastavit navigaci, zavolat někomu z vašich kontaktů, upravit teplotu v kabině, zvýšit/snížit hlasitost nebo třeba vyhledat restauraci poblíž cíle. Zjednodušila se také konfigurace systémů a přibyla spousta grafických vizualizací, aby byly jednotlivé funkce snadněji pochopitelné.

Mezi hromadou hi-tech vychytávek najdete i ty opravdu praktické. Bavíme se například o pokročilém head-up displeji, co promítá důležitá data přímo na čelní sklo, avšak zároveň neruší během řízení. Takřka perfektně fungují diodové lampy s technologií Matrix, jejichž chybovost (např. pozdní odclonění protijedoucího/vpředu jedoucího vozu) je malá.

Srdcem auta je vždy motor, přičemž ten vznětový označovaný zkratkou TDI (Turbocharged Direct Injection) je u nás opředený legendou o jedničkové Octavii, která vybavena čtyřválcem 1.9 TDI s rotačním čerpadlem uměla naftu pomalu vyrábět. Pověsti dále říkají, že onen ikonický diesel potřeboval jen palivo a olej, za což se odvděčil životností klidně 1 000 000 kilometrů. Zní to jako pohádka, viďte? Taky že ano, až na pár skutečně výjimečných, reálně doložitelných případů.

Spotřeba však zajímá takřka každého provozovatele úsporné pohonné jednotky, takže i my se během testování zaměřili na ropný apetit moderního agregátu, skládajícího se ze základního dvoulitrového čtyřválce o výkonu 85 kW a šestirychlostního manuálu. Vzhledem k točivému momentu 300 Nm a pohonu předních kol se daly očekávat slušné výsledky, zvláště když tabulková hodnota dle normy WLTP hlásila kombinovanou spotřebu 3,9–5,1 litru na sto.

Jízdně skutečně nejde o divocha, ale spíše o vyrovnaného moudrého muže. Vzhledem k síle motoru autu stačí pro konstantní jízdu po rovině zhruba 1 300 otáček za minutu a neprotestuje. Hendikep ve formě slabšího výkonu 116 koní pocítíte při předjíždění nebo prudším stoupání, tehdy musíte jít zpravidla o dva nebo tři kvalty dolů a povolit uzdu plynovému pedálu.

Narovinu musíme napsat, že se nebavíme o žádném trápení, jak by si mnozí odpůrci škodovek přáli, nýbrž o pohodlném svezení, pouze zatíženém nutností předvídat a přemýšlet. Základní nafťák určitě naplní nejednu firemní flotilu a kdejaké šoféry potěší tuhým, přesným manuálem. Rovněž po ekonomické stránce věci lze jásat, protože kombinovaná spotřeba okolo 4,6 litru na sto je na podzim a se zimním obutím poměrně příjemná. No a podobných hodnot dosahuje i pověstmi zahalená 1.9 TDI s rotačním čerpadlem.

Nízkých čísel ukazujících spálenou naftu lze dosáhnout samozřejmě loudáním, nicméně takovou praktiku necháváme jiným. K podpoře defenzivního stylu jízdy přispívá rovněž vylepšený asistent pro řazení doprovázený eko-tipy. Tento pomocník už dokáže daleko sofistikovaněji poradit, jaký zvolit kvalt, a nenutí vás tak řadit pokaždé, kdy to otáčky motoru teoreticky dovolí.

Mnozí by se divili, že je ekonomičtější vyjet kopec svižněji a s podřazením, než nechat vyšší rychlost, přidávat neustále plyn (aby vibrující motor nezdechl) a do válců futrovat naftu po kýblech.

Pokud si brousíte zuby na adaptivní odpružení DCC, které udělá z každého auta létající koberec, nemáme dobré zprávy – kouzelný podvozek není dostupný pro základní diesel. V příplatcích se objevuje pouze jeho zvýšení v rámci paketu pro špatné cesty, případně snížení u sportovního provedení.

Není však důvod kvůli tomu házet Octavii do žita. Standardní nastavení totiž pracuje skvěle a dovolí vám vymést kdejakou díru bez znatelnějších a nepříjemných přenosů ran do karoserie. Teritoriem takového vozu by však měly být dálnice a okresky, kde zkrátka funguje nejlépe a nejúsporněji.

Škoda Octavia s nejslabším dieselem určitě není zábavné auto. Naopak jde o celkem rutinní a nikterak atraktivní záležitost. Nečekejte, že by se za vozem někdo snad významněji otáčel (zvlášť ve stříbrné barvě), nebo jej dokonce fanaticky obdivoval. Radostnější „ejchuchu“ lze nárokovat snad jen od benzinové varianty RS, ale ne od 116koňové nafty s manuálem. Pro mnoho fanoušků je tedy základní vznětový motor postradatelný, ale pro firmy nebo soukromníky toužící po úsporném dopravním prostředku naprosto stěžejní.

Nehledě na pohonné jednotky musíme smeknout před mezigeneračním skokem, který se pozitivně podepsal snad na všech atributech čtvrtého modelu – tedy kromě ceny. Auto zdražilo, na druhou stranu přineslo řadu podstatných vylepšení, díky kterým se uvnitř (i vně) cítíte jako v o třídu lepší limuzíně.

A kdo ví, třeba to je ten důvod, proč se „možná až příliš povedená“ Octavia (zatím) nenabízí v luxusní výbavě Laurin & Klement. Ono by už pak moc důvodů, proč si koupit Superb nebo Passat, vlastně nezbývalo…