Článek
„To je teda hroznej chudák, že musí jezdit bezmála třicet let starým autem každý den,“ říkáte si. Nepotřebuji váš soucit, i když stará pravda říká, že sdílené utrpení je poloviční. Tak tedy, před více než měsícem mi auto, které používám denně, vystavilo nečekaně stopku. Poslal jsem jej tedy pod „kudlu“ do servisu a vzal si náhradu v podobě baby-benzu.
Cesta domů mě natolik pohltila, že jsem úplně vytěsnil fakt, že můj oř pro každý den stojí na heveru. Další dny se nesly v podobném duchu. Každou jízdu jsem si užil a rozséval radost kolem sebe. Pár zdvižených palců (nikoliv prostředníčků) a jeden pochvalný komentář od cizího pána na parkovišti. Zkrátka, tohle nemůže člověka milujícího youngtimery nebavit.
Jenže po týdnu jsem si zvykl. Už se nedostavovala taková ta míra vzrušení při pohledu na oblíbené auto a už jsem necítil takový ten blažený pocit, že budu zase řídit. Stala se z toho rutinní záležitost, ostatně, jezdil jsem za povinnostmi, nikoliv na výlety. A přišly další drobné komplikace plynoucí ze stáří vozu. Stará auta potřebují přeci jen více času, než se prohřejí a začnou fungovat. Takže skočit ráno do auta a někam pospíchat nebylo najednou možné. Poslouchat oblíbenou hudbu? Ledaže bych jí měl na kazetách. Poslech radiostanic jsem zavrhl asi po jedné písničce. Prehistorické reproduktory sice jakžtakž hrají, ale je mi líto té teleskopické antény, která se při rychlosti nad 100 km/h lehce ohýbá.
Popojíždění v kolonách je kapitola sama pro sebe. Tady nevím, jestli to snáším hůře já, nebo auto, ale obecně starým autům se nějaké posouvání stylem brzda-stopka-jednička nezamlouvá, zvlášť když sluníčko začíná opravdu hřát. Na to navazuje další věc – absence klimatizace. Tady mi dá za pravdu asi každý řidič, co nežije v jeskyni, že z tohoto kdysi nadstandardního prvku výbavy se dnes stala samozřejmost.
Noční jízda po prázdné dálnici by jistě byla záplatou na běžné přesouvání se, ale pramalá viditelnost mé vášně spolehlivě zchladila. Po návyku na xenonové výbojky či LED světla bych klasické žárovky přirovnal k čajové svíčce.
Jisté změny začala pociťovat taktéž moje peněženka. S dieselem jsem si zvykl navštěvovat čerpací stanici po zhruba sedmi stech kilometrech, ale po otáčkách lačný čtyřválec si řekl o častější přísun potravy, samozřejmě 98oktanové. Po jednom čerpání na dálnici jsem se slečně za kasou snažil vysvětlit, že nechci koupit celou benzinku, ale jen pár desítek litrů paliva. Marně.
Čas plynul a já jezdil s větrem ve vlasech (díky staženému okýnku) a čistou myslí (nemusel jsem se rozčiloval u pitomých reklam v rádiu). Během těch několika týdnů mi došlo to, co jsem sice podvědomě věděl, ale až praktická zkouška ukázala pravdu v úplné nahotě: „Ta moderní auta mají přeci jen něco do sebe.“
Ačkoliv mám k současné automobilové produkci mnoho výhrad a výrok, že všechna dobrá auta už byla vyrobena, se mi moc líbí, tak v případě, že se bavíme o autě na každý den v roce, vyhrává jednoznačně moderní. Moderní vozy si připisují plusové body v otázce komfortu, výbavy a samozřejmě bezpečnosti, protože jestli si něco opravdu nepřeji s youngtimerem zažít, tak nehodu. Pochopitelně tohle srovnání kulhá na všechna čtyři kola, když budeme srovnávat novou Dacii Logan s letitým Bentley Brooklands, ale takového omylu se snad nikdo nedopustí.
Nyní mám už své auto pro každý den opravené a youngtimer se vrátil na pozici kam patří – pouze pro víkendové vyjížďky. Když jsem s ním tuhle jel, tak se opět dostavil ten blažený pocit…