Roadtrip - Kanáry: Český sen včera a dnes

Aniž bych chtěl znít jako rozbitá deska z katalogu cestovních kanceláří, dovolím si v úvodu dnešního cestopisu trochu přetočit čas nazpátek - do báječných devadesátek, kdy "Kanáry" patřily k těm exotickým lokalitám, kam mohli Čechoslováci vycestovat. Do běloskvoucích hotelů u azurového moře plného vln a nejrůznějších potvor a mušlí. Tam, kde rostou na stromech pomeranče, banány a polopenze z mořských plodů a divného chleba nasáklého olivovým olejem. To byla páni romantika. Taková, že většina lidí zůstala v bezpečí hotelu a jím obklopených turistických pastí a od rána do večera trávila směny na plážích. Nedělejme si iluze, že to mnozí nedělají dodnes, akorát ještě trochu jižněji a za asistence all inclusive balíčků, které vám zajistí, že se nemusíte celý den hnout prstem a pečení holubi vám létají do pusy. Doslova. My jsme ale z trochu jiného těsta, a tak se může zdát podezřelé, že se slzou v oku vzpomínáme právě na praotce podobných válecích dovolenek. Tenerife, jeden z těch menších ostrovů, stál vždycky tak trochu stranou evropských zájmů. Jeho jižní strana je sice plná turistických hotýlků a zátok, které se snaží být druhým Monakem, ale sever je úplně jiný - plný zapomenutých vesniček, klikatých silniček a hornatého terénu. Tenerife má prostě od všeho trochu a především má sopku, podle které je ostrov pojmenovaný. Tenerife totiž znamená Bílá hora. Podobnost s naší historií je zcela náhodná, tady označení vyplývá z toho, že El Teide - nejvyšší hora Španělska a jedna z těch opravdu aktivních sopek - při úctyhodné výšce 3718 metrů je většinu roku opatřená sněhovou čepičkou a odtud tedy i její jméno.

Pokud přiletíte z Německa, odkud se dá do těchto končin cestovat opravdu za hubičku, ocitnete se nedaleko turistických letovisek Los Cristianos a Playa de la Americas. To jsou ty zmíněné grilovací metropole. My popadli v půjčovně auto a vyrazili na sever, kde jsou města Santa Cruz (hlavní město celého Tenerife) a Puerto de la Cruz. Taky v nich budete blízko moři, ale žije to tu trochu jinak - spousta kultury a výrazné architektury bez turistického make-upu. Pokud máte auto, je určitě ideální procestovat ostrov křížem krážem - na výšku ho přejedete za hodinu a půl, takže vám postačí i týden na to, abyste viděli to nejdůležitější. A malebné vesničky nasekané v podhůří s minimální dopravou na úzkých silničkách, kterou už dávno sebraly rychlejší dálniční spoje, jsou tím nejlepším, co můžete navštívit. My jsme v půjčovně vyfasovali Polo s přeplňovanou dvanáctistovkou a 77 kW. Byl jsem spokojený, protože už Golf na Sardinii se ukázal být ideálním dostavníkem na horské prémie i uzoučká městečka. Ani jsem moc neremcal, že naše bílé auto mělo tolik škrábanců a vypadalo spíš jako zebra. Místní holt praktikují jižanský styl, kdy se parkuje kdekoliv a žádná díra pro paralelní parkování není příliš malá Pár zkušebních ťukanců to jistí.

Po opuštění letiště jsem pochopil, že tenhle ostrov je opravdu spíš polo-ostrov. Nikoliv zeměpisně, ale nadměrnou přítomností polo triček a právě Volkswagenů Polo. Malé hatchbacky jsou tu extrémně oblíbené, protože velikostí a praktičností přesně trefují potřeby usedlíků. Zatímco mladí si hrají na ricery a mučí na semaforech otuzené Hondy Civic, starší důvěřují německé důkladnosti, a proto se to tu fauvé jen hemží. Krásně jsme tedy zapadli do davu a vydali se po dálnici na sever. Musím se přiznat, že mi nešlo do hlavy, proč horkokrevní kanárci, s jedním loktem neustále na klaksonu, jsou ve vesnicích tak odvážní a přitom na dálnici vyklidnění. Rychlostní limit je stejný jako u nás, ale všichni tu jezdí sotva stodvacet, takže si při pohodlných stopětatřiceti připadáte jako desperát. Že by šetřili benzín? To těžko, Tenerife má nulovou (to není překlep) spotřební daň a litr Naturalu 95 tu stojí cca jedno euro. Moje těžká noha se hned cítila líp, i když Polo ani při vytrvalém mučení neškemralo o víc než sedm litrů na sto.

Nízká spotřeba překvapila, protože naše auto z půjčovny mělo najeto třicet tisíc a bylo, diplomaticky řečeno, po dvou infarktech. Takhle nějak si představuju novinářské auto, které někdo nepřetržitě trápil na okruhu a dealer se neobtěžoval s výměnou jediné součástky. Posilovač řízení žalostně chrčel při každém parkování, brzdy domlácené na hranu bezpečnostních norem, spojka zabírající na dvou milimetrech dráhy a řadička, jejíž hlavice při řazení dvojky pravidelně zůstávala v ruce. Inu, auto s charakterem, jehož plastové poklice vypadaly jako by je někdo přejel smirkovým papírem. Motor ale šlapal a nad dvěma tisíci se vždycky dokázal slušně sebrat. V nižších otáčkách to bylo pravda slabší a člověk často musel sáhnout po jedničce. Hlavně ve městečku Icod, kde mají nejstarší dračinec (to je strom) široko daleko. A taky lávový tunel, který chtěla přítelkyně hrozně moc vidět. Nikdo vám ale neřekne, že muzeum je na kopci, který je a) stále v městské zástavbě, b) o 500 výškových metrů dál. Stoupat střídavě na dvojku a jedničku krpály á la San Francisco, kdy často nevíte, jestli jde o jednosměrku či nikoliv (nápověda: nejde) je velký zážitek, korunovaný výmluvnou cedulí o tom, že siesta se protáhla a muzeum je zavřené do půlky příštího týdne.

Jestli si chcete ušetřit nervy, tak se na dílčí turistické pasti rovnou vykašlete a namiřte si to k té největší, pardon, nejvyšší. Architektonický luxus v Santa Cruz stihnete za jednu delší procházku, nedalekou pláž, se zlatým pískem navezeným ze Sahary, taky stihnete probrouzdat za pár hodin, a pak seberte svých pár švestek a jeďte k sopce. Vaše auto, fotoaparát a nakonec možná i vaše drahá polovička vám nakonec poděkují.

Cestou to ještě můžete vzít přes zapadlou vesničku Masca (resp. dojedete do ní a pak se zase vrátíte, jiná cesta neexistuje - proto je tak zapadlá), abyste okusili nefiltrovaný a drsný život pasáčků koz a ovcí. Silnice je uzoučká, plná slepých vracáků a šílených vesničanů v pick-upech, ale to prostě patří k místnímu koloritu. Taky budete mít najednou loket na klaksonu, aby o vás protijedoucí kaskadéři věděli předem. A pak už rovnou k sopce. Nemůžete se jí vyhnout, jmenuje se podle ní půlka hotelů a je na všech suvenýrech. Nechcete se jí vyhnout, protože do přírodního parku, který ji obklopuje, vedou ty nejhezčí silničky. Široký a krásně upravený asfalt, který protíná krajinu, která jako by vypadla z nějaké sci-fi. A taky že jo! Pravidelně se tu natáčí hollywoodské filmy (např. nový Souboj Titánů nebo Mise Mars), NASA tu cestuje svoje vozítka určená pro rudou planetu a astronomové tu koukají do vesmíru, protože v okolí sopky není kromě jediného hotelu třicet kilometrů na všechny strany žádný zdroj světla. Ubytujte se tu - sice to stojí dvakrát tolik co všude jinde, ale budete moci říct, že jste strávili noc v replice Údolí smrti a večer zažijete oblohu, které se nevyrovná ani sebelepší kino. Když sopka soptí, je to zkáza, což uvidíte na mnoha odlehlých místech ostrova, kam dopadly obří šutry z poslední erupce. Teide je ale desátou nejnavštěvovanější přírodní atrakcí na světě, a tak místním svoje hříchy bohatě splácí. Přes den si dejte trek po jejím hřebeni a večer, když turisti zmizí daleko, předaleko, nakopněte auto a užijte si ty nejlepší silničky pod příkrovem husté tmy s vědomím, že všechno kolem na chvilku patří jenom vám. I to obouchané, zmučené Polo se najednou promění v tryskáč.