Ignác Šustala: muž, bez kterého by Tatra nevznikla

V roce 1841 se hrdina tohoto příběhu vydal do světa, zastavil se nejprve v Hukvaldech, kde pracoval u sedlářského mistra Josefa Svitáka, a v červenci 1842 přešel k řemenářskému mistrovi Jakubovi Pekárkovi do Holešova. Nakonec v květnu 1843 dorazil do Vídně, hlavního města tehdejšího Rakouského císařství, jež se až v červnu 1867 změnilo na Rakousko-Uhersko, aby se stalo první středoevropskou unií, jejíž částí bylo i území budoucího Československa.

Ignác Šustala (německy Ignatz Schustala) ve Vídni působil sedm let u tří firem, jež se zabývaly stavbou kočárů a jejich dílů, přičemž patřily k významným dodavatelům císařského dvora. Během své práce ve Vídni záhy zjistil, že to, co dělají Rakušané, umí taky, takže rozvázal smlouvu s firmou Philipa Kollera a vrátil se do Kopřivnice.

Po návratu do rodné Kopřivnice vypomohl Ignácovi jeho starší bratr Jan, který mu jako kopřivnický fojt (vážený a bohatý sedlák, řekli bychom dnes) poskytl jednu hospodářskou budovu, v níž si Ignác zařídil svou první dílnu a pustil se do práce. V této první kopřivnické dílně na kočáry vznikl první kočár Šustalovy vlastní konstrukce, ale také bryčky (lehké kočáry) a jiné koňské povozy. Šustala postupně do jejich výroby zapojil další kopřivnické řemeslníky, jeho dílna se rozrůstala, stejně jako zájem a prodej.

Byla to doba průmyslové revoluce, a tak záhy získal podporu Raškovy rodiny průmyslníků, která provozovala továrnu na keramiku. Zeman Ignác Raška (1768–1824) byl zakladatelem keramické továrny, jeho syn Jan měl dva syny Josefa a Adolfa, první poskytl pozemky a podnikavější Adolf Raška (1825–1878), pozdější starosta Kopřivnice a poslanec Moravského zemského sněmu, se stal podílníkem Šustalovy firmy a financoval velkou továrnu, kam se v roce 1853 společnost Ignatz Schustala & Co. přestěhovala, aby o rok později koupila první stacionární parní stroj 6 HP a zahájila přechod na strojní výrobu.

Šustalovy kvalitní kočáry se staly pojmem, sortiment se neustále rozšiřoval od lehkých až po velké luxusní, omnibusy, nákladní i poštovní vozy. Světového věhlasu nabyly výrobky se značkou Schustala po Vídeňské výstavě v roce 1873, kterou firma obeslala řadou různých typů. Zájem vzrůstal také rozšířením na více dostupných trhů po vzniku Rakousko-Uherska, rozšířil se export a Kopřivnická továrna na kočáry Ignác Šustala dále obesílala všechny významné výstavy a dodávala svoje kočáry do celého světa.

Jen v Evropě rostla zastoupení Kopřivnických jako houby po dešti, k původním filiálkám v Ratiboři (od 1864) a polské Vratislavi (1872) přibyly po úspěchu v rakouské metropoli filiálka přímo ve Vídni (hned v roce 1873), v Praze (od 1876), Berlíně (1880), Černovicích (1882, později Rumunsko a nyní Ukrajina), dále v Kyjevě i jiných lokalitách. Do roku 1880 vyrobila kopřivnická firma 1 200 kočárů, což byl tehdy velký úspěch.

Velkou ztrátou bylo úmrtí společníka Adolfa Rašky v roce 1878, ale Šustalova společnost už byla natolik zavedená, že přežila s další finanční účastí, kterou nabídli majitelé Studenko-štramberské dráhy (otevřena v roce 1881), kteří iniciovali stavbu železničních vagonů. V roce 1882 jich odebrali prvních patnáct, o rok později objednali dalších 120. Rozšíření výroby znamenalo i rozšíření továrny, a proto byl podnik v roce 1890 přeměněn na akciovou společnost, aby byly zaručeny nové investice a další růst. Zrodila se tak Kopřivnická vozovka, akc. spol, dříve Šustala a spol., tehdy ještě psáno německy jako společnost Nesselsdorfer Wagenbau-Fabriks-Gesellschaft, vorm. Schustala & Co.

Zakladatel Ignác Šustala se však dalšího rozvoje podniku nedočkal, zemřel před 29. ledna 1891 ve Vídni. Po jeho smrti vedl firmu syn Adolf (1856–1921) jako generální ředitel do roku 1901, zatímco Ignác junior (1862–1914) a Josef (1858–1940) byli ještě nějaký čas nového století společníky. Není bez zajímavosti, že Ignác junior se na přelomu století stal majitelem Raškovy keramické továrny, ale věnoval se více Kopřivnické vozovce, a tak roku 1905 pověřil svého švagra Adolfa Rašku juniora vedením keramického závodu. Když v roce 1914 zemřel, podnik zdědila choť a dcery, ale Adolf Raška junior firmu řídil až do roku 1935. Továrna na hliněné zboží Richter a Schustala přežila (Arnošt Richter byl manžel Heleny Šustalové, dcery Ignáce juniora), po válce byla znárodněna a za komunismu v roce 1962 zlikvidována (přesně 150 let po založení).

V roce 1897 v Kopřivnici z iniciativy technického ředitele Huga Fischera a pod vedením mistra Leopolda Svitáka začala stavba prvního automobilu NW Präsident, pro jehož pohon zakoupili německý dvouválec Benz. První kopřivnický automobil pak proslul jízdou z Prahy do Vídně v květnu 1898, v témže roce se zrodil i první nákladní vůz. Podnik záhy přešel na vlastní konstrukce motorů a zahájil výrobu automobilů, jež nesly značku Nesselsdorf (Kopřivnice) anebo Nesselsdorfer (Kopřivnický). Záhy po zkušebních jízdách ve slovenských Tatrách se na nákladním voze typu TL 4 objevil nápis Tatra a toto jméno bylo v nové Československé republice přijato za značku kopřivnických vozů.

Zbytek příběhu už dobře znáte, Tatra se stala nejprogresivnějším československým výrobcem automobilů, průkopníkem aerodynamických karoserií, vzduchem chlazených motorů, páteřových rámů a kyvadlových polonáprav. Bez Ignáce Šustaly, jenž nikdy neviděl automobil na vlastní oči, by však jistě nevznikla. Tradice pokračuje výrobou nákladních vozů v akciové společnosti Tatra Trucks, výroba osobních automobilů Tatra byla ukončena v roce 1998.