Hlavní obsah

Poslední rozhovor s Maestrem Václavem Zapadlíkem

Foto: Václav Zapadlík

Obrazy a kresby Václava Zapadlíka

Jeho díla učarovala automobilovým nadšencům z celého světa pro svou reálnost, věrné pojetí detailů i pro atmosféru, která z jeho obrazů a kreseb přímo čišela. Přinášíme vám poslední rozhovor s panem Václavem Zapadlíkem, kterému se říkalo Maestro. A jak v něm zjistíte, přezdívku Maestro dostal tak trochu z ironie.

Článek

Když jsem ve středu ráno připravoval článek o tom, že zemřel automobilový malíř Václav Zapadlík, nepsalo se mi to věru lehce. Přestože jsem se s ním vlastně mluvil jen jednou, jeho tvorbu jsem obdivoval už jako kluk. Několikrát jsem sám sobě sliboval, že s ním udělám rozhovor, ale nikdy na to nedošlo… A na základě toho se mně ozval jeden z čtenářů Garáže, pan Miroslav Štochl a poslal mi pravděpodobně poslední rozhovor, který s Maestrem vznikl. „Nechci žádný honorář, budu jen rád, když si ten rozhovor přečtou lidé, kteří ho měli rádi a kterým se líbí jeho obrazy,“ řekl. „Celé povídání vzniklo v rámci nikdy neuskutečněné spolupráce nad jiným projektem a rozhovor nebyl nikdy zveřejněn.“ Tak tady je… A děkujeme.

Foto: archiv Garaz.cz

Maestro Václav Zapadlík

Obligátní otázka na úvod: vy jste chtěl být vždycky umělcem, Mistře?

Ale vůbec ne. Já jsem se mezi umělce nikdy nehrnul ani se za něj nepovažoval. Celý život jsem se pohyboval víc v dílně než v ateliéru. Já vlastně ani žádný ateliér nemám, jen provozovnu. (smích) Dokonce i ta moje už poměrně rozšířená přezdívka Maestro měla původně ironický význam.

To nás zajímá.

Přilepil mi ji kdysi šéfredaktor časopisu Automobil Milan Jozíf, kterému se nezamlouvaly moje dodací lhůty. Dlužno dodat, že tehdejší honoráře za práci pro časopisy byly žalostné, a tak jsem logicky upřednostňoval lukrativnější zakázky. Musel jsem prostě z něčeho žít. Panu inženýru Jozífovi to ale leželo v žaludku: takové dodací lhůty si můžou dovolit jen skuteční mistři, říkal…

Kde se vzala vaše láska k autům?

Já měl k automobilům původně odpor. Ten jsem získal, když jsem musel otci pomáhat spravovat našeho horcha, zatímco jiní kluci hráli fotbal. Proto jsem se taky přihlásil na školu bytové tvorby. Právě tohle ale tátu mrzelo. Čekal, že se budu točit kolem aut. Z mých dvou bráchů se totiž stali automechanikové.

Foto: Václav Zapadlík

Jedna z jeho mnoha prací na zakázku, tentokrát při příležitosti Bohemia Rallye 2001

Přesto jste začal automobily nejen malovat, ale taky navrhovat.

Při navrhování karosérií musíte zapojit fantazii, zároveň ale vycházíte z historických reálií a technických pravidel. Detailní znalost toho, co maluju, je nevyhnutelná. Odborníci by mi žádný renonc neprominuli. Nikdy nezapomínám na to, že auto není artefakt, ale hlavně funkční stroj. Možná paradoxně nejkomplikovanější ale na mých scenériích bylo věrně ztvárnit davy fanoušků, kteří tehdy závody navštěvovali. Těch jsou za ta léta už zástupy.

Prakticky výlučně se věnujete automobilům vyrobeným do 50. let 20. století. Pročpak?

To je pravda. Novější auta jsem maloval spíš výjimečně, obvykle na objednávku. To se týká i škodovek a tater. Jejich karosérie už prostě postrádají to kouzlo starých dobrých časů. Design dnešních automobilů nesleduju a upřímně řečeno mu ani moc nerozumím. Oblé tvary ve stylu ocucaného bonbonu mě už zkrátka nefascinují.

Takže vlastní auto nemáte?

Já už nejsem aktivním řidičem několik let a při dnešním provozu mi to ani neschází. Auto pro běžné používání nepotřebuju. Kdysi jsem ale s bratrem sbíral veterány a dodnes vlastním čtyřválcový Walter Junior, který jsem si sám zrenovoval. Z našich historických automobilek obdivuju právě Walter a Wikov, ze zahraničních hlavně americký Duesenberg.

A co vaše umělecké vzory?

Přímo z branže auto-artu si nesmírně vážím Waltera Goetschka. Ten pán měl nezpochybnitelný talent. Nedokážu si představit, že by někdo chtěl malovat automobily a přitom důkladně neznal jeho techniku. Mezi moje oblíbence patří i Zdeněk Burian, který mě inspiroval lavírovanou tuší, Alfons Mucha, zejména jeho plakátová tvorba, dále František Muzika jako písmomalíř. I když jsem samouk, tihle pánové jsou moji učitelé.

Foto: Václav Zapadlík

Atmosféra a smysl pro detail -Maestrův rukopis lze poznat na první pohled

Samí klasikové. Zkoušel jste vedle aut i jiné motivy? Jaký je třeba váš vztah k Praze jako inspiraci?

Na mých výjevech z automobilových závodů najdete pěknou řádku pražských scenérií s dobovou atmosférou. Málo známý je pak fakt, že jsem kdysi dělal perokresby staré Prahy, které vyšly jako PF a knižní ilustrace. A asi nepatřily k nejhorším, když je srovnávali se Švabinským.

A co konkrétně Žižkov a Vinohrady?

Kdo by neměl rád Žižkov a Vinohrady!? Škola bytové tvorby, kterou jsem navštěvoval, sídlila na Žižkově. Zahajovací sezení Autosekce, jejímž členem dodnes jsem, se zase konalo v hospodě U Červeného barona na Vinohradech. A v tělocvičně ČKD Bohemians v Riegrových sadech jsem hrál pimprlové divadlo.

Vedle divadla jste se ale věnoval taky jazzu…

V sedmdesátých letech jsem hrával s několika kapelami na kontrabas. Vystupovali jsme hlavně v klubech Reduta, Lucerna, Malostranská beseda a Luxor. Díky muzice jsem poznal řadu skvělých osobností a kamarádů, třeba Evžena Jegorova a Karla Velebného, kteří v klubu Parnas uspořádali mou první autorskou výstavu Automobil jazzového věku. Ještě musím zmínit jedno jméno, a to Count Basie. To byl ďábel. Ostatně kdybych se měl znovu narodit, vybral bych si třicátá léta. Kvůli němu, hudbě, autům, módě, prostě všemu.

Kdy jste naposledy muzicíroval naživo?

Hrál jsem asi v roce 2013, ale moc mi to nešlo. Už toho nechám.

Mistře, vy vlastně vždycky, když se potkáme, vyhrožujete, že už definitivně končíte. Jednou s malováním, jindy s muzikou.

To víte, že už bych se na to byl dávno vykašlal, ale nakonec mě vždycky stejně někdo ukecá…

Reklama

Související témata:
Malíři
Načítám