Jak se žije novinářům na Dakaru?

Být novinářem na Dakaru má dvě roviny. Buď jste zpravodaj a honíte se za výsledky a senzacemi, abyste obojí co nejrychleji poslali do světa, nebo jste sběratel příběhů. Asi je vám jasné, jak to mám já. A fotografové i televizní štáby to mají podobně.

Dostat se na Dakar jako novinář není jen tak. Musí vás akreditovat tým, agentura nebo váš vydavatel, nejlevnější poplatek je 4 500 euro (113 000 Kč) a za tu cenu dostanete pásek na ruku, který vás opravňuje ke vstupu do bivaku, jídelny a mediacentra. Tečka. Mediacentrum je bez internetu, ale můžete si ho připlatit. Stojí 2 000 euro (50 000 Kč) a moc nefunguje. Mají ale i funkční a spolehlivé spojení, jen je o trochu dražší. Konkrétně 11 000 euro, tedy přes 275 tisíc korun.

S ubytováním je to v pohodě. Bivak je velký a svůj stan si můžete postavit kdekoliv. „Moderní stany se staví snadno, ale že by vás ochránily před zimou a prachem, to se bát nemusíte,“ říká Honza Koubek, který jel na Dakar s týmem Martina Prokopa společně se mnou. „Základem je dobrá karimatka a teplý spacák.“ Má pravdu. Teplý spacák byl vážně zapotřebí – sice jsme v poušti, ale několik nocí bylo jen těsně nad nulou.

S hygienou je to taky v pohodě. V každém bivaku jsou veřejné toalety a sprchy pro cca 2 500 lidí, kteří v tom malém improvizovaném městečku tu jednu nebo dvě noci bydlí. Jak to na nich vypadá, si asi umíte představit sami. Tímto ještě jednou děkuji mechanikům za jejich sprchu za kamionem. A v dunách je opravdu hezky. Ehm.

Na Dakaru se každé ráno dobře nasnídáte – teď v tom není ani stopa ironie. Pestrá strava sice vypadá jinak, ale určitě je vám jasné, že nakrmit tolik lidí není jen tak, takže snídaně jsou skvělé. A večeře se dají. Martin Prokop si však s sebou na každý Dakar vozí kuchaře a ten vám uprostřed pouště umí vykouzlit svíčkovou či bramboráky. „Upřímně? V rozpočtu to není zas až tak velká položka a je to služba pro celý tým i pro případné návštěvníky,“ přiznává Prokop.

Tenhle článek vzniká na přejezdu mezi dvěma etapami. Na zadním sedadle v obytném autě, ve kterém Martin Prokop a Viktor Chytka spí. Jsme v něm s Honzou Koubkem jen na přejezdu, to dá rozum. Zbytek věcí vzniká ve stanu, nebo v tiskovém centru. Venku se moc pracovat nedá, protože se tam strašně práší. I když ve stanu vlastně taky.

Připojení přes internet jsme vyřešili místními datovými kartami. 1 500 Kč za 100 GB dat je porce, která nejde vyplýtvat a města i silnice tu mají překvapivě dobré pokrytí. Sjeďte ale do pouště a jste bez signálu. A bivaku sice máte plné pokrytí, ale je to jak na koncertě – moc lidí síť prostě přetíží. Takže občas když ten napsaný článek chcete poslat, musíte popojet o pár kilometrů dál.

Na práci a odpočinek jsou ideální dny, kdy závodníci jedou v takzvaném pytli, takže startují a přijíždějí zpět do bivaku. Jinak přejíždíte a ty přejezdy mají 350 až 850 km. Každý den si tedy střihnete cestu jako na dovolenou.

Jestli jste nepřeskočili předchozí odstavec, začínáte tušit, že toho jako píšící novinář moc nevidíte. Bez auta nemáte šanci se dostat na trať, a tak jsem čtyřikrát využil možnosti si k někomu sednout. Jindy jsme si mohli dovolit ten komfort a zastavit u trati alespoň na startu nebo při přejezdu.

Fotografové jsou na tom o kus líp. Mají tipy na takzvané photo pointy, kam se dostanou buď svým autem (musí mít bezpečnostní rám, navigační přístroje a povinnou bezpečnostní výbavu jako závodní auta) nebo s organizátory. Vyjíždějí ráno extrémně brzo (první motorky startují klidně v pět), někdy i v noci. A ty úžasné fotky z vrtulníků?

„Jezdím na Dakar od roku 2011 a ve vrtulníku jsem ještě neletěl,“ přiznává Marian Chytka, uznávaný dakarský fotograf, který fotí pro spoustu velkých týmů, včetně Toyoty. „Mají tady fotografické vrtulníky jen dva. Jeden pro fotografy organizátora a druhý pro agentury. Dostat se tam je můj sen.“ Správně hádáte, normální pisálek si o vrtulnících může nechat jen zdát.

To si pište! Vidět Dakar na vlastní oči byl můj dětský sen. Vloni jsem jel Africa Eco Race, což je něco jako Dakar revival. Trať vede po stopách původní soutěže – slavnostní start je v Monaku, pak se jede přes Maroko a Mauretánii do Senegalu, cíl je přímo v samotném městě Dakar. Rozdíl mezi oběma soutěžemi je propastný, ale princip pořád stejný. Je to maratonská rally pro motocykly, auta, kamiony, čtyřkolky a buginy, kde se závodí na dlouhé vzdálenosti a kde je důležitá nejen rychlost a navigace, ale i výdrž techniky.

Na tom plnotučném Dakaru ale startují ti nejlepší závodníci s tou nejlepší tovární technikou. Potkávají se tady s poloprofesionálními týmy, ale i absolutními amatéry, kteří si plní svůj sen. Přestože se Dakar přesunul do Saúdské Arábie, a přestože byl pekelně rychlý (snad až na úkor obtížnosti), nikdo si nemůže dovolit tvrdit, že by to byla snadná soutěž. Naopak. Je to extrémní nálož na techniku, koncentraci a řidičské i navigační schopnosti. Jet sem bez přípravy, jen tak, by byl obrovský hazard.

Jestli pojedu příští rok zas, je zatím ve hvězdách. Ale udělám pro to maximum. A jestli bych chtěl na Dakaru závodit? Umí pes štěkat?