Harley-Davidson Sportster S je americký muscle-car na dvou kolech

Několik dní, během nichž jsem měl na test zásadní novinku Harleye, jsem nad tímhle paradoxem přemýšlel. A vlastně to dává smysl, vždyť ta motorka je opravdu tak trochu muscle-car na dvou kolech. Nemá hbitost a obratnost evropských protějšků a ani s komfortem a praktičností to není žádná sláva, tyhle neduhy však vyvažuje ohromným přívalem charakteru, a ještě větším přívalem točivého momentu.

Navíc je svým specifickým způsobem strašně cool. Jen se na něj podívejte. Nebude po chuti úplně každému a leckdo řekne, že vypadá prostě nevycválaně, ale tak už to u amerických svalnatých věcí s velkými motory bývá. Nový Sportster má parádní nizounkou siluetu s dlouhým rozvorem, dva ohromné výfuky vytažené až pod sedlo a hlavně rozcapeně tlustý předek, jehož rysy sdílí s Fat Bobem z rodiny Softailů. Ne, reálně nedává žádný velký smysl mít na motorce obří přední gumu o šíři 160 milimetrů, ale stejně je na tom cosi kouzelného. A navíc budete vypadat trochu jako Bud Spencer v Jestli se rozzlobíme, budeme zlí.

Jenže bych se vsadil, že Spencerova pozoruhodná motorka Motozodiaco Tuareg byla přece jenom pohodlnější než tenhle Harley. Sportstery se nikdy neřadily mezi komfortní motorky a nová generace to jenom potvrzuje. Potvrdil jsem si to už na nedávno testovaném levnějším Nighsteru a větší Sportster S není o moc jiný. Tady se sice na řídítka nenatahuji, ale mám je celkem dost blízko a nízko, takže se za nimi musím podivně hrbit. Veškerá moje hmotnost pak spočívá na zadku nad zadním kolem, takže větší příčné spáry působí tak trochu, jako kdyby mě někdo nakopnul do pozadí. Prostě žádný velký komfort ani cestovatelské tendence, ale to od Sportsteru nikdo nečeká.

Navíc diskomfort za řídítky je svým způsobem neodmyslitelná součást toho zážitku, který umí velký Sportster zprostředkovat s nebývalou intenzitou. Tisknu tlačítko startéru a pode mnou se rozduní velký vodou chlazený vidlicový dvouválec. Má objem 1 250 kubických centimetrů, a i díky variabilnímu časování sacích i výfukových ventilů nabízí parádních 121 koní a 125 Nm točivého momentu na nebývale ploché křivce. Tyhle hodnoty jsou hodně slušné na každou motorku, ale co teprve když vezmeme v potaz, že Sportster váží jenom střídmých 228 kilogramů.

Výsledkem je, že tahle strojovna jede jako střelená. Motoru jako by bylo úplně putna, jaký kvalt je zařazený a v jakých otáčkách vezmu za pravý heft. Prostě na požádání zaduní sáním a zaburácí výfukem a vymrští mě, divně shrbeného na střele s příšerně širokou pneumatikou, statečně vpřed. Já se jenom zubím a řadičkou s krátkým chodem kopu jeden kvalt za druhým.

Ten rozsah otáček, ve kterých dvouválec pracuje a stále má v rezervě parádní výkonový potenciál, je celkem pozoruhodný sám o sobě. Můžu jet „bublaninu“ s otáčkami kolem dvou tisíc a nechat motor poklidně vyklusávat a můžu ho stejně dobře točit a hnát až do maxima, položeného u osmi tisíc za minutu. Motor se nebrání ničemu, nicméně jeho absolutní doménou jsou mohutná zrychlení v přímce – koneckonců ony zmíněné muscle-cars to mají dost podobně…

Jak už jsem naznačil, kdy jsem přirovnával nový Sportster k americkým svalnatým autům – i přes lehkost stroje a potentní motor nelze očekávat úplně agilní motorku. Jasně, Sportster zatáčí o hodně radostněji než jeho větší a těžší vzduchem chlazení sourozenci a samozřejmě nezačne drhnout stupačkami o zem už při náznaku náklonu, ale zejména kvůli masivní přední gumě se motorka nechá do zatáček trochu přemlouvat. Přední jednokotoučová brzda pak úplně stačí na veškeré normální jezdění, ale jakmile zatahám, začne vůči mamutímu potenciálu motoru působit lehce poddimenzovaně, a musím tak častěji zapojovat i zadní brzdu. Když už jsem u těch poddimenzovaných věcí, musím vzpomenout i dojezd na nádrž, která má jenom 11,8 litru, a rezerva se tak rozsvěcí necelých 150 kilometrů po natankování.

Tahle motorka má prostě svoje neduhy a ten „Sport“ v názvu je potřeba brát s trochu americkým přístupem, ale i přesto jsem si se Sportsterem užil velkou hromadu srandy. Svérázný stroj s ohromnou silou překypuje charakterem a královsky jsem se bavil pokaždé, když jsem mohl pořádně vzít za plyn a zaburácet si oním vychytaným motorem se širokým rozsahem. A že si tady nepocestuji a že mi v zatáčkách evropské naháče pravděpodobně ujedou, s tím se umím celkem bez problému smířit. Vždyť přece americké muscle-cars a muscle-bikes jsou o něčem úplně jiném.

A cena? Za nejsilnější Sportster v historii téhle nesmrtelné modelové řady zaplatíte nějakých 418 tisíc včetně DPH – cena mírně osciluje s pohybem eurového kurzu. Dalších zhruba 8 tisíc se pak připlácí za testovaný bílý, případně nezvyklý olivově zelený lak – bez příplatku je tu klasická černá. Jak už to u Harleye bývá, je pak jenom na vás, zda se rozšoupnete v nekonečném katalogu příslušenství. Americká značka na individualizaci staví a vyloženě vás poňouká, abyste svůj stroj doladili podle sebe.