Hyundai H-1 Tour 2.5 CRDi – prostor na jedničku

Přiznám se vám, že korejské automobily mě nechávají povětšinou chladným. Výjimkou budiž skvělé ostré hatchbacky od sportovní divize Hyundai N. V naší rodině však různá auta Hyundai či sesterské Kia jezdily a já jsem si tak vyzkoušel volanty různých modelů. Táta svého času dokonce nedal dopustit na pohodlný sedan Sonata 2.4i, který se dal v onu dobu koupit úplně nový ze skladových zásob za cenu vybavené Fabie kombi. Vozy Hyundai totiž bývají velmi dobrou volbou z rozumu. A na poli velkoprostorových automobilů tomu není jinak. „Hájedničky“ slouží spolehlivě jako letištní taxíky, přepravní minivany pro hotelové služby či jako vyhlídková auta cestovních kanceláří. Vejde se do nich až osm dospělých i se svými zavazadly.

Ačkoli se „hájednička“ prodává v současné generaci již dvanáctým rokem, pořád umí oslovit nové zákazníky. Když jsem byl nedávno vracet Hyundai i30N fastback českému importérovi značky, v showroomu stála H-1 Tour v elegantní modré, s plnou výbavou (jiná varianta ani dnes neexistuje) za cenu lehce přes 850 tisíc korun s DPH. Když zabrouzdáte do konfigurátorů Mercedes-Benz, vyjde vás podobně vybavená třída V na dvojnásobek této ceny. Volkswagen Caravelle, neřku-li Multivan, vás vyjdou na dost podobné peníze. A ceně Hyundai se příliš nepřiblíží ani lidovější Peugeot Traveller. Konkurenti však mají jednu obrovskou výhodu. Nabízí se i s pohonem všech kol, což je na středoevropském trhu velmi žádaná technika.

Hyundai H-1 je klasický cestovní van, jaký se prodává ve velkém množství na zámořských trzích. Extrémně populární je například v Austrálii či v Jihoafrické republice. Tamnímu trhu osmisedadlových dodávek přímo dominuje. Evropa je velmi malým trhem pro toto velké a pohodlné auto. Od roku 2008 se jich prodá každoročně jen pár tisíc kousků.

Na velkorysém rozvoru 3 200 mm je postavena prostorná a široká karoserie. Motor je ukrytý podélně, za ním pětistupňová automatická převodovka. Výkon a točivý moment se přenášejí tradiční kardanovou hřídelí až k pevné zadní ose s diferenciálem. Ta je však zavěšena na poměrně sofistikovaném víceprvkovém uchycení. Pamatuji si, když ještě rodiče měli Kia Carnival 2.9 CRDi, který byl menší sestrou modelu H-1. Carnival má však poháněná přední kola, ale víceprvkový závěs vzadu vypadal docela obdobně. Servisně je zadní náprava trochu dražší na údržbu, ale vůle se nevytvářejí příliš brzy, což platí zejména pro odolnější a těžší Hyundai H-1. Přední náprava je u nejnovějších ročníků typu McPherson, původní staré H-1 měly ještě torzní tyč a lichoběžníkový závěs.

Nejsem odborník na srovnávání jízdních vlastností dodávek, ale v případě Hyundai H-1 je naladěna velice pohodlně. I nezatížené auto nemá tendenci na zadní nápravě odskakovat na příčných nerovnostech a geometrie i řízení jsou nastaveny tak, aby bylo auto co nejstabilnější. Je připraveno polykat dálniční kilometry a rychlosti do běžně povolených limitů mu vůbec nedělají problémy. Rozjezdy jsou svižné a dynamika mi přišla naprosto adekvátní. Ani hluk okolo rozměrných zrcátek není moc velký, zkrátka pojedete-li okolo dálničního limitu, bez problémů si můžete povídat, děti vzadu sledovat nějaký film a cesta bude ubíhat příjemně jako v dálkovém autobusu. Na české úzké okresky je tahle dodávka docela široká. To stejné platí při vjezdu do podzemních parkovišť, zejména starších nákupních center. Výška vozu je lehce přes 1,9 metru, takže bedlivě sledujte značky. Chápu, že výjezd z úzkých prostor například nákupního centra v Praze na Andělu může být trochu oříšek i pro vás, hlavu rodiny a zkušeného řidiče. Vždyť auto je dlouhé přes 5 metrů. Ale pomáhá parkovací kamera a vynikající rejd s poloměrem otáčení jen 5,6 metrů.

Z výbavy na palubě Hyundai H-1 nechybí prakticky nic podstatného. Všech osm sedadel je naprosto plnohodnotných. Kožené čalounění působí bytelně a neošoupaně i u lehce ojetého exempláře, který jsme si půjčili v AAA Auto. Ostatně náš exemplář měl v době testu najeto necelých 80 tisíc kilometrů. Přední sedačky jsou vyhřívané i odvětrávané, pasažéři na sedadlech vzadu mají svoje vlastní ovládání ventilace a klimatizace. Konkrétní vůz měl v prostoru mezi první a druhou řadou sedadel dokonce vestavěné topení od firmy Eberspächer. Nechyběla ani navigace či parkovací kamera. Tempomat je jen jednoduchý, neadaptivní. Automatická převodovka řadí pouze v jednom, komfortním módu nastavení. Je to taková stará škola, ale efektivní a v daném segmentu vlastně plně dostačující.

Co trochu schází, to je důmyslnější využití jinak vyloženě velké plochy. U spolujezdce je zavírací chlazená skříňka na nápoje, na středovém tunelu dva držáky a nějakých pár menších schránek na drobné. Na stropě nechybí ani odkládací futrál na brýle, ale nešikovné je to, že není pořádně kam si dát mobil a peněženku. Buď skončí mezi sedadly, ale tam pak cestují dopředu a dozadu. Většinou jsem si tedy telefon prostě odložil na sedadlo spolujezdce, pakliže jsem v H-1 zrovna jel sám. Na druhou stranu, mnoho lidí ocení volný prostor pohybu. Pokud je potřeba umravnit dítka na zadních sedadlech, není problém zastavit a maminky v roli řidiče mohou jen přejít dozadu a problém řešit, aniž by bylo zapotřebí vystupovat a otvírat dveře. V mnoha multifunkčních kombi dodávkách tohle vůbec není samozřejmostí.

Stále je možné tohle auto koupit úplně nové a budete na něj mít tříletou záruku bez omezení kilometrů. Pokud vaše auto bude sloužit poměrně intenzivně, ať už pro komerční nebo soukromé účely, rozhodně stojí za zvážení, zda nekoupit nové. Ve výbavě Comfort vyjde na 850 tisíc korun a další příplatek je už jedině za modrou metalízu z katalogu, pokud byste po zatoužili. Ostatní tři barvy jsou v ceně.

Hyundai H-1, které jsem si vyzkoušel, již bylo po záruce, ale v soukromých rukou najelo podprůměrných ani ne 80 tisíc kilometrů. Prodejce za něj požadoval částku odpovídající zhruba polovině ceny nového. Svým způsobem to smysl dává, protože auto nejevilo známky opotřebení. Je zřejmé, že ani podvozek nějak nadměrně netrpí vůlemi anebo počínající povrchovou korozí dílů. Výfuk, uložení náprav, zavěšení, to vše vypadalo po třech letech velice dobře.

Co se týká motoru, tak většina „hájedniček“ bude mít pod kapotou dieselový čtyřválec 2.5 litru se vstřikováním paliva common rail a turbodmychadlem s proměnnou geometrií lopatek. Pátral jsem po uživatelských zkušenostech a zeptal se na pár detailů jednoho známého, jehož mechanik tohle auto již mnoho let provozuje. Se svým Hyundai H-1 ujel již téměř 400 tisíc kilometrů a třeba repasi podvozku dělal někdy až ve 200 tisících. Auto si řeklo vždy jen o pravidelnou údržbu, kterou úzkostlivě dodržoval a původní motor i turbodmychadlo slouží bezproblémově dál. Jednou za delší čas je potřeba doplnit zásobu „Adblue“, pravidelně a včas měnit olej, filtry a nic nezanedbat. Zdá se, že pak Hyundai H-1 funguje velmi bezproblémově. Jistě se najdou i majitelé, kteří měnili turbodmychadlo anebo je potkaly další poruchy, často způsobené zanedbanou údržbou předchozích majitelů. Nakonec právě to je vždycky hlavním úskalím při koupi ojetého vozu. Ale zásadní problémové místo tento turbodiesel nemá.

Celkově bych Hyundai H-1 spíše doporučoval jako zajímavou a levnou alternativu k modelu VW Multivan či Mercedes Benz třídy V. Nebude uvnitř tak luxusní, vypadá přece jen už trochu zastarale, zejména uvnitř, ale je bytelný a docela odolává i různým pazvukům. Hlavním mínusem je pohon pouze zadní nápravy, takže téměř jistě odpadne z hledáčku zájemců, kteří jezdí s početnou rodinou anebo s mnoha kamarády každý víkend na hory. Šikovný řidič si s dobrým obutím a řetězy v kufru vždy poradí, ale zapadnout s 2,3tunovým strojem zkrátka nechcete.  Hyundai neoplývá ani nijak vysokou zůstatkovou hodnotou, jakou proslul třeba populární Volkswagen Multivan, ale to je zároveň jeho hlavní zbraň na trhu ojetin. Za více než přiměřenou cenu získáte mnohostranně využitelné auto v lehce americkém balení.