Ford V8 – Moderním trendům navzdory

Sofistikovanost často ustoupí brutální síle a osvědčené konstrukce se nemění. A správný motor má osm válců, to ví přeci každé malé dítě (nejen) z Texasu. Pokud bychom mapovali snad ten úplně nejrozšířenější typ amerického osmiválce, bude jím beze vších pochybností Chevy „Small block“ vyráběný od roku 1955 vlastně až dodnes, dalo by se říci. Small block měl v autě snad každý Američan, anebo alespoň jednou za život ho řídil. Postavilo se jich přes 100 milionů kusů! Taky si o něm povíme, ale až příště.

Dnes je na řadě modrý ovál a slovutný korporát Henryho Forda. Ford je držitelem jiného prvenství. Po boku japonské Toyoty Corolly je Fordův pickup série „F“ tím historicky úplně nejprodávanějším automobilem světa. A pod kapotou pickupů F150 nejčastěji spokojeně bublá osm „fordích“ válců. Pojďme se podívat ještě dál a hlouběji do historie, do míst, kde sláva osmiválců právě začala.

Za časů těch nejlepších chicagských gangsterek, v době, kdy se proháněl ulicemi ve svém luxusním Auburnu Velký Gatsby, vznikl v dílnách Henryho Forda první opravdu lidový osmiválec s uspořádáním válců do „vé“. Naprosto jednoduchý a spolehlivý motor s klikovou skříní na třech hlavních ložiscích a dvojicí plochých hlav poháněl ve třicátých letech, během války i po ní lecjaké auto.

Měl poměrně nízkou kompresi a ventily ovládané po stranách válců přímo z bloku jedinou centrální vačkovou hřídelí. Takový motor o rozvodu SV byl takřka nesmrtelný i jednoduchý na výrobu. Jenže jeho komprese byla typicky jen 5.5:1 a výkon 3,6 litrového osmiválce zřídkakdy dosahoval přes mizivých sedmdesát koní. Problémem koncepce byl zkrátka přívod vzduchu. Pokud jste zvýšili zdvih ventilů, dostalo se do spalovacího prostoru sice víc vzduchu, jenže komprese o to víc poklesla a s tím mizela i účinnost.

Ale to by si tyhle populární motory, které se daly najít po válce na každém rohu, nesměli vzít do parády bývalí američtí důstojníci a nestavět z nich hot rody anebo rychlostní speciály z palivových nádrží válečných bombardérů. Ty motory upravit nakonec jdou. Ploché, nezvykle tenké hlavy válců uměl upravovat Edelbrock i Offenhouser a s karburátory s větším průměrem difuzorů dávaly docela zajímavé výkony.

Ostatně, nejrychlejší závodní dragster s „Flathead V8“ motorem překonal na solné pláni rychlost přes 486 km/h. Ten byl však poháněn na nitro. Obecně se z koncepce bloku motoru a ventilů po stranách válců přímo v bloku v padesátých letech ustoupilo, protože je nahradil daleko efektivnější způsob spalování směsi v motoru OHV s ventily umístěnými v hlavách válců.

Přeskočím pár let a dostávám se rovnou do druhé poloviny padesátých let. V té době se zrodil další slavný motor s modrým oválem, který se aktivně vyráběl, zrovna jako kdysi Flathead V8, po následujících dvacet let. Osmiválec už s rozvodem OHV, tedy s ventily v hlavách válců, které byly ovládané přes tyčky a vahadla, se vyráběl v objemech od 5,4 do 7,0 litrů a byl zkonstruován i s ohledem na nové velkolepé plány Ford Motor Company.

Ta se rozhodla v roce 1957 představit zbrusu novou značku svého portfolia – Edsel. Pod tímto názvem (mimochodem to bylo křestní jméno syna Henryho Forda I.) si dnes každý Američan představí synonymum pro kolosální neúspěch. Edsel měl sloužit jako luxusnější varianta obyčejných Fordů Fairline anebo Galaxie, a naopak Lincoln se měl na konci 50. let se svým Continentalem konečně posunout konkurenčně ke Cadillacu od GM, což se dříve nedařilo.

Edsel (na rozdíl od Mercury, které přežilo o mnoho déle) byl zkrátka ukázkový korporátní produkt, který se objevil ve špatnou dobu na špatném místě. Nicméně Edsely jsou dnes ozdobou každého veteránského srazu. Jejich úzká oválná maska chladiče ve tvaru mandle je designově velmi atraktivní, a protože se jich vyrobilo všeho všudy ani ne tři tisíce, máte jistotu, že jen tak další podobný vůz nepotkáte.

Velký osmiválec „FE“ tu však zůstal a škála jeho použití byla vážně obrovská. Poháněl většinou mid-size a full-size limuzíny, kupé a otevřené vozy, zrovna tak ho ale najdeme i v mnoha pickupech F-series, ale taky třeba i v 68‘ Mustangu. Najdeme ho dokonce v rychlých motorových člunech a poháněl dokonce i filmový Batmobile pro televizní sérii z let 1966-1968. Ten byl sice původně založený na karoserii konceptu Lincoln Futura (1955), ale pro filmové účely dostal mnohá vylepšení, vysokorychlostní Mickey Thompson pneumatiky i motor s převodovkou Ford FE V8 z modelu Galaxie 500.

Sezona NASCAR 1963 i 1964 byla pro Ford a motory řady FE v legendárním sedmilitrovém provedení 427 (objem válců v kubických palcích) přímo fenomenální. Ford zvítězil se svým sedmilitrovým osmiválcem v modelu Galaxie nejprestižnější ze závodů – Daytona 500 a na body celou sezonu vyhrál před Plymouthem a Pontiacem. A právě v roce 1964 se zrodil plán Fordu najmout Carrolla Shelby, který už v té době menší „small block“ o objemu 289 kubických palců montoval do svých AC Cobra, a zkusit velké vytrvalostní závody v Evropě.

Vše se soustředilo na Le Mans. Z velké výzvy se zrodil Ford GT40 a použití velkého osmiválce FE, prověřeného závodními ovály NASCAR byla jen otázka času a volnosti pravidel. Pro sezonu 1965 se tento velký motor 427 objevil v Cobře a posléze pro triumfální sezonu 1966 pro Ford GT40 v Le Mans. Pro vaši představu, sériové motory v AC Cobra dosahovaly 425 koní výkonu a pro závodní použití a v GT40 ještě podstatně víc.

Evropa měla ve svých Fordech malý čtyřválcový „Kent“ OHV, který jsem svého času poslouchal ve svém automobilovém veteránu, Fordu Cortina 1300. Pak přišlo modernější „Pinto“ OHC, které se skvěle ladilo zejména pro rallye radovánky v Escortech MK2 RS. Když jste se chtěli hodně odvázat, mohli jste si své Capri pořídit s třílitrovým „Essexem“ o šesti válcích a představovat si, že jste buď drsňák Bodie, anebo kudrnatý elegán Doyle ze seriálu Profesionálové.

Přitom v Americe měli svůj „Windsor“, osmiválec o objemu válců od 3,6 po 5,8 litru, který se vyráběl bezmála čtyřicet let. Ve skutečnosti ho Ford vyrábí dodnes a dodá vám ho jako kompletní díl ve vkusné dřevěné bedně. Pro účely motorsportu se totiž stále používá.

Pojem motor znamená v Americe zkrátka trochu něco jiného než u nás v Evropě. Kompaktní osmiválce Windsor poháněly kdeco a byly určeny hlavně pro menší a mid-size automobily včetně pony cars. Windsor měl opět jednoduchý rozvod OHV, levnou údržbu a snadné možnosti, jak ho dál ladit pro účely motorsportu. Byl přesně tím správným motorem, který udělal z „poníka pro sekretářky“ Mustanga. Ostatně, Mustang s legendární 289 kubických palců velikou „véosmičkou“ pod kapotou stojí vždycky o poznání víc než základní a dýchavičné šestiválce.

Vždyť Mustanga si vzal do parády Carroll Shelby pomalu ihned, co vyjel sériový z bran továren v Dearbornu. Motor Windsor se dal totiž dobře ladit. S ostřejší vačkou měl kompresní poměr 10.5:1 a výkon s čtyřkomorovým karburátorem Autolite 4100 vystoupal až na 275 koní při 6 000 otáčkách. A to ještě nebyla konečná podoba.

Shelby GT350 ročníku 1965 používala laděné svody, hliníkovou přírubu sání a čtyřkomorový karburátor Holley 715. Výkon se posunul až na 310 koní z původního objemu 289 kubických palců, tedy 4,7 litru. A Shelby se výkonově posouval dál. Vývoj původního bloku motoru z Fordu GT40 Mk1 (velký blok FE použili až v MK2) posloužil jako základ pro motor Boss o 302 kubických palcích, což je necelých 5 litrů. Najdeme ho v GT350 ročníku 1968, kde měl výkon dokonce až 372 koní.

Small block „Windsor“ V8 nebyl jen o Mustangu a motorsportu. Tyhle motory neúnavně sloužily ve všech možných Fordech i užitkových automobilech po celá šedesátá, sedmdesátá i osmdesátá léta. Na dobrém základu vážně nebylo co zásadního měnit.

A jak vypadá přítomnost osmiválců od Fordu? Zvoní jim hrana? Vypadá to, že rozhodně ne. Zatímco v Evropě vyrábí osmiválec už jen hrstka automobilek a válce z jednotlivých motorů šmahem mizí, případně jsou nahrazovány volty z přidaných elektromotorů, u amerického Fordu se stále vyrábějí v masovém měřítku klasické atmosféricky plněné osmiválce. Ford Mustang, v současnosti nejprodávanější sportovní vůz světa, používá poctivý pětilitrový osmiválec řady Coyote a jeho brutálně rychlý bráška Shelby GT350 husí kůži nahánějící 5,2 V8 Voodoo s plochou klikovou hřídelí.

Ačkoli slavný „Windsor“ OHV V8 úplně produkci nikdy neopustil a Ford Performance jej stále nabízí, od osmdesátých let se ve Fordu pracovalo na nástupci pro osobní vozy i lehké trucky. Výsledkem snažení týmu Donalda Petersena byla kompletní změna strategie. Šéf designu Jack Telnack přišel s revolučními oblými tvary sedanu Taurus (možná znáte ze seriálu Akta X) a Jim Clarke, šéfinženýr pomohl vyvinout zbrusu nový, modulární motor s moderním rozvodem OHC.

Osmiválec 4,6 litru OHC, ještě v dvouventilovém provedení, se poprvé představil v roce 1991 v Lincolnu Town Car. Během devadesátých let se modulární V8 rozšířil postupně do všech modelů Fordu, kam se osmiválec prostorově vešel. Zajímavostí je, že Angličanům se ho povedlo vměstnat třeba i do Roveru 75, který kvůli tomu překopali na zadní pohon. To auto však byl prodejní propadák.

U Mustangu to však rozhodně neplatí. Aktuální verzi Coyote 5,0 V8 si můžete koupit i u nás v Česku oficiálně ve Fordu Mustang. Je evolucí původního modulárního motoru OHC V8. Má už dvouvačkové hlavy válců, čtyřventilovou techniku a od nedávna dokonce i přímé vstřikování paliva. A jeho bratranec Voodoo o objemu 5,2 litru (který se v Evropské unii bohužel oficiálně neprodává) zvedá hladinu adrenalinu v krvi majitelům brutálně rychlého Shelby GT350.

Ford kvůli jeho vývoji dokonce zakoupil jisté Ferrari California V8, aby zjistil, jak to ti Italové dělají, že můžou z poměrně velkého osmiválce vydolovat stratosférické otáčky i ječivý zvuk. Proto má Voodoo jinak posazená hlavní ložiska klikové hřídele po vzoru závodních vysokootáčkových motorů a mnohá další vylepšení, díky nimž se vytáčí hravě až za hranici osm tisíc otáček. Tenhle motor je zkrátka jedna velká radost. Ostatně, všechny americké osmiválce od Fordu jsou pro nás Evropany velká exotika a často i životní sen. A je skvělé, že se zatím o budoucnost bublajících motorů ze země za oceánem nemusíme příliš obávat.