Dodge Challenger 5.7 HEMI R/T: Hot-Wheels pro dospělé

V Evropě nejde jezdit velkou pětimetrovou Amerikou a být současně introvertem. Budete středem pozornosti a na to je potřeba si umět zvyknout. Jenže víte vy co? My Češi ameriky milujeme. Zrovna tak, jako se nesmírně těšíme na léto, na otevřené pivní zahrádky, zbožňujeme i sezení u táboráku, foukání na harmoniku, brnkání na kytaru a zpívání country písniček. Nevím, čím to je, ale americká kultura je nám bližší, než by si kdo pomyslel. A když projedete kolem v pořádné káře s bublajícím „véosm“ pod obrovskou kapotou, lidi vám to přejí, jste za frajera, který má ty „koule“ a pořídil si pořádné, poctivé auto.

Když Carl Cameron nakreslil tvary Chargeru v roce 1966 a pak si střihnul ono cvičení „znovu a lépe“ s Challengerem pro modelový rok 1970, kdoví zda tušil, jakou legendu právě stvořil. V té době už člověk stanul na Měsíci a svět se probouzel do „sedmdesátek“, které byly v autoprůmyslu odklonem od líbivých oblých křivek. Auta začala mít klínovité profily, futuristické digitální přístrojové štíty a novou techniku. Jenže Challenger byl už tehdy takovým posledním záchvěvem pravého rock’n’rollu.

Nebo alespoň mi to tak připadá. Auto se narodilo do éry oněch pár let před ropnou krizí, do časů, kdy pony cars a jejich silnější bratříčci muscle cars už dealeři značek prodávali rok od roku hůř. Ale i tak vzniklo přes sto šedesát pět tisíc Challengerů. A svůj kultovní status dodnes neztratily.

A moderní pojetí na téma Challenger, modelu roku 1970, potažmo 1971 se v prvním desetiletí nového milénia povedlo úplně úžasně. Když jsem dnes brzy ráno do Dodge usedl, pustil si soundtrack osmiválce s až teatrálně laděnými „laufy“, z rádia zrovna hráli „Let there be Rock“ od AC/DC. Původní verze s Angusem Youngem a Bonem Scottem je přesně ten záchvěv starých dobrých časů. Je to pravý rock’n’roll, který kdo zažil, tak ví, že měl obrovské štěstí narodit se do té správné doby. Ostatně v podobném smyslu líčí v úvodníku své knížky „Rockers and Rollers“ své životní zážitky Brian Johnson. On zažil tu krásnou dobu, kdy motory zněly jako letní bouřka a jejich tvary byly krásné, protože nikdo nemusel řešit mraky byrokratických předpisů.

A tohle jsou přesně ty pocity, které na vás dolehnou v autě, jakým je i novodobý Dodge Challenger. Je úplně jedno, že má v techničáku datum narození 2016, tohle auto je ve skutečnosti strojem času. V hlavě se mi odehrává následující příběh:

„Je květen 1971 a já to valím po uhlazené načervenalé šotolině a stoupám směrem Flagstaff a Grand Canyon v Arizoně. Pouť ikonickou Route 66 je právě v nejlepším. Můj Challenger může mít snad všechny motory, které Chrysler vyráběl, od řadového šestiválce pro „verze do půjčoven“ až po monstrózní blok o 440 kubických palcích, tedy 7,2 litru. Mám pochopitelně ten největší a užívám si svobodomyslnou jízdu krajinou, která končí až na březích oceánu v Kalifornii.“

Možná to s tou lyrikou o době a kontextu přeháním, ale tyto řádky píšu hlavně proto, protože ameriky nejde hodnotit očima běžných moderních aut. A „Mopary“ obzvlášť, protože mají svoje nezaměnitelné kouzlo. Duch těch starých Challengerů se v této nové, třetí generaci skvěle zrcadlí. Jistě bych našel mnoho prostoru ke kritice, určitě nějaké to zpracování interiéru pokulhává, tu a tam nacházím mizerné materiály, ale takové věci jsou úplně nepodstatné. Důležité je, že tohle auto dokáže fantasticky přemístit v prostoru i čase a naladit řidiče na nesmírně pozitivní notu.

Když jsem byl hodně malý kluk, miloval jsem autíčka How-Wheels, která měla natahovací pohon. Ve vhodném okamžiku jste je vypustili a ona vyrazila brutálně rychle kupředu. Rád jsem si je brával na pískoviště, abych následně sledoval, jak moc se jim budou na sypkém podkladu protáčet při rozjíždění kolečka. A vy už tušíte, kam směřuji. Jasně, Challenger je takové autíčko, jen v životní velikosti a s kitem widebody dokonce v nadživotní šířce. Velká V8, přebytek „krouťáku“, to si všechno přesně říká o vyzkoušení, jestli těmi zadními kolečky umí přes samosvorný diferenciál taky pěkně zahrabat. A to si pište, že mu to jde, v podstatě jen na zdvořilé požádání.

Challenger umí kupodivu i skvěle zatáčet. A říkám to jako řidič, který byl donedávna americkými auty takřka nepolíben, a milovník evropských sportovních strojů. Když jsem před delším časem poprvé řídil Ford Mustang, bylo to pro mne docela zklamání. Měl jsem smůlu na neatraktivní verzi. Byl to vůz páté generace, té, která odstartovala celou tuhle módu retro aut z USA. Jenže měl obyčejné tlumiče, žádný sportovní paket a pod kapotou základní šestiválec. To auto se neovládalo dobře a neměl jsem z něj radost. Dodge je ale úplně jiná káva!

Konkrétní černý kousek majitel obul na efektních dvacetipalcových kolech. Mají šířku 295 milimetrů i vpředu a kolemjdoucí na to zírají a říkají, že tahle široká kola vpředu snad ještě nikdy neviděli. Má rozšiřující kit lemů a kapotu z Hellcatu. Jedná se však o takové střední výbavové provedení. Pod kapotou se s bubláním převaluje osmiválec HEMI 5,7 litru o výkonu necelých čtyř set koní, který o sobě dává vědět přes hodně hlučný výfuk, prakticky bez tlumičů.

Třeba v tunelu je to vážně masakr. Obávám se, že vyjížďky na prázdné okresky v neděli v šest ráno, kdy normální lidé spí, mi budou v konkrétním Challengeru zapovězeny. I kdyby měli moji sousedi dům o dalších sto metrů dál, stejně všechny probudím a jednoho dne mi jistě záškodnicky vypustí ventilky…

Auto je těžké, ale ovladatelné. V termín zápůjčky konkrétního auta jsem vychytal proměnlivé, vysloveně aprílové počasí. A překvapilo mne, že Challenger není na mokru nezvladatelná bestie. Kdo umí zacházet s plynem jemně a má zkušenosti, zkrotí ho. Síla osmiválce je však drtivá a dostupná hned, a to i u varianty R/T. Na našich silnicích však na nějaké rozevláté powerslidy zapomeňte, protože to tu máme všechno nějaké příliš úzké. Challenger je vážně děsně široký.

Pokud si tohle konkrétní nebo nějaké podobné auto na pár dní půjčíte, vezměte jed, že přesně tuhle otázku – jak vybrat ten pravý Challenger – budete řešit. Zabrouzdáte na americké inzertní servery, začnete zkoumat, kolik aktuálně stojí místo na kontejneru námořní dopravy do Evropy a jaké se platí clo i další poplatky. Takové auto zkrátka chcete!

Jenže pokud nevlastníte celou ulici, asi nemáte pětimetrový Challenger kde zaparkovat. Pak přijde vhod platforma pro sdílení aut HoppyGo, která nabízí pronájem aut všech kategorií přímo mezi majiteli a uživateli.

„Aktuálně nabízíme k pronájmu přes 2 300 aut nejrůznějších značek, takže si na své přijde i nejnáročnější zákazník. V nabídce jsou modely typu kombi, SUV, minivany, dodávky, kabriolety, sportovní kupé nebo elektromobily či obytné vozy. Co se týče amerických aut, tak těch je k dispozici dokonce 44 kousků,“ uvedl Jakub Erben, fleet manager HoppyGo.

Cenové spektrum modelu Challenger je nesmírně široké, protože nabídka čítá vozy vyráběné od dubna 2008 až po současnost a nabízí motory o výkonech od dvou set padesáti po osm set koní. Facelift z roku 2015 pak přinesl změny nejen v interiéru. V autech najdete například i infotainment sytému U-connect, jako mají třeba i Jeepy a některé Fiaty. Ale za sdílené „koncernové“ díly bych auto vůbec nekamenoval, peníze alespoň zbyly na to podstatné.

Podvozky Challengerů jsou postavené na platformě, která je příbuzná vozům Charger, Magnum anebo 300C. Hodně dílů ještě pochází z éry Daimler-Chrysler a třeba ramena předního zavěšení jsou víc než inspirována těmi z Mercedesu třídy S (W220), zatímco víceprvkový zadní závěs je z třídy E (W211). Modely 2008–2015 mají vzadu krásný efektní světelný pás, ty novější mají uprostřed nápis Dodge a o poznání modernější interiér. Grafika přístrojů je v parádním retrostylu a ve funkční výbavě nechybí ani digitální ukazatele teploty oleje, teploty oleje v diferenciálu, tlaku oleje či stavu napětí baterie.

Co se týče motorů, Challenger začínal s 3,5litrovým V6 o výkonu 250 koní, od roku 2011 s modernizovaným silnějším 3.6 Pentastar. Oblíbené středně drahé verze R/T mají po celou dobu produkce osmiválcové motory 5.7 HEMI OHV, buď pětistupňovou automatickou převodovku, nebo šestistupňový manuál Tremec a od faceliftu právě už ryze moderní osmistupňové ZF, kterým bylo vybavené i konkrétní zkoušené auto. Verze s manuálem mají samosvorný diferenciál standardně, automaty jen někdy.

O stupínek výš leží v hierarchii SRT8, kde se vystřídaly motory 6.1 HEMI OHV (do roku 2010) a pak velká 6.4 (392 kubických palců) V8, kde máte už bezmála 500 koní a přes 600 Nm krouticího momentu. I tenhle motor může mít na přání manuální převodovku. Lahůdkou pro fajnšmekry pak zůstávají pekelné, kompresorem přeplňované verze Hellcat a zejména Demon. Ty se objevily v modelovém roce 2017. S vysokooktanovým benzinem v nádrži dává 840 koní a dovede zrychlit z nuly na sto šedesátku za 5,1 sekundy! To už je neskutečná bestie.

Nejoblíbenější bývají na dovoz do Evropy středně drahé a často velmi hezky vybavené verze R/T. Osmiválec s objemem 5,7 litru víc než bohatě stačí a tahle auta se dají v předfaceliftových variantách pořídit už hluboko pod dvacet tisíc dolarů (420 tisíc Kč). Za nějakých dvacet pět až třicet (520 až 620 000 Kč) najdete zánovní faceliftové R/T a zbrusu nové auto, konfigurované tak, jak by se mi líbilo, by s 5,7litrovým motorem a manuální převodovkou vyšlo na krásných 47 tisíc dolarů (krásný milion Kč).

Jenže pak tu máte přepravu, clo, registraci, DPH, nákup se zkrátka prodraží. Za model SRT s o takřka 100 koní silnější 6.4 V8 zaplatíte řádově dalších deset, patnáct tisíc dolarů navíc a nejdražší jsou pochopitelně pravé, kompresorem přeplňované Hellcaty a Demony. Jenže pak se na auto znova podíváte, ono se na vás zlověstně zamračí a jo, fakt ho chcete, ať stojí, co stojí. Každá jízda je totiž zážitek a ten pravý rock'n'roll!