Czech New Energies Rallye 2018: Hyundai Ioniq Electric

Vždycky jsem snil o tom zúčastnit se pravé automobilové soutěže. Vždyť jsem na ně jezdil od útlého dětství s tátou. A když začal jezdit Ladislav Křeček s Janem Krečmanem v dnes již legendárním Fordu Escort RS Cosworth (původně po Mikim Biasionovi), byl jsem už trošku větší a prožíval svoje závodnické sny víc v konkrétních podobách. Realita je však neúprosná. Není to levné. Proto padla kdysi volba na sportovního veterána a postupně jsme pronikali do tajů rallye pravidelnosti. Navigátor zde musí umět skoro to samé jako jezdec a jezdec se musí nakonec i jako v pravé rallye sladit s ním i s technikou. Jen závodíme proti stopkám trochu jinak. Nechceme pokořit nejlepší čas, ale zvládnout protnout fotobuňku konce testu pravidelnosti v ten nejpřesnější stanovený. Spolujezdci opravdových rallye závodníků často říkají, že jejich pokyny musí být přesné jako když zadáte programovací úlohu do počítače a jezdec musí bez prodlení poslechnout. Spolujezdec rallye umí jezdce zrychlit i zpomalit tam, kde je to nutné. Jinak havarují. Rallye pravidelnosti je o adrenalin přeci jen ochuzená. Ale ony principy a harmonie jezdce se spolujezdcem musí fungovat stejně.

Naposledy jsem skončil naše dobrodružství v Písku na startu hvězdicové jízdy s cílem v Českém Krumlově. A náš soutěžní vůz není Escort RS Cosworth a dokonce ani náš veterán MGB GT. Náš automobil je totiž plně elektrický a přijel rovnou z budoucnosti. Není to ironické? Znáte tu písničku od Alanis Morrissete, že? „Isn’t it ioniq“, nebo tak nějak se jmenuje. A právě tímto autem jsme odsvištěli do naší první etapy ve světové soutěži. Čtvrteční hvězdicová jízda měla pouze za cíl dovézt posádky ke startu soutěže, případně sladit navigační schopnosti spolujezdce s řidičem. V zásadě o nic nešlo. Také při půlhodinové pauze na jedné velké trafostanici společnosti E.ON v Mýdlovarech nedaleko od Temelína děláme naší první chybu. Vůbec nesledujeme čas. Zatímco družně klábosím s jinými posádkami a našimi stájovými kolegy v hybridních vozech Hyundai Ioniq, čas běží, průměr padá a my zanedlouho zjistíme, že cílový čas nebude snadné splnit.

Za Temelínem se ještě navíc trochu ztrácíme v itineráři. Zkrátka nyní je cíl jasný. V Krumlově musíme být v 16:45, nebo nějak tak, jak nám to vycházelo podle stanoveného průměru do cílové časové kontroly. A to není špatná příležitost vyzkoušet naplno jízdní vlastnosti elektrického Hyundai Ioniq a přimět spolujezdkyni k poněkud dynamičtějšímu čtení rozpisu. Naštěstí to v oblasti mezi Hlubokou nad Vltavou a Českým Krumlovem docela znám. Už jsme se na místních silničkách něco najezdili v rámci South Bohemia Classic. Na většině míst je nový asfalt, já volím režim Sport, rekuperaci na „dvojku“ a šlapu na plyn tak, jako bych si neohroženě myslel, že mi už nikdy nedojde proud. Vím totiž, že do cíle to máme asi 50 km a na dojezdu mám stále velkou rezervu. Ioniq se vodí úzkými silničkami velice sebejistě. Režim Sport přidá dalších 30 newtonmetrů a celkových 290 dodá autu víc než slušné pružné zrychlení. V nájezdech do zatáček přibržďuje všemi čtyřmi tím jak rekuperuje a akcelerátor se dávkuje vyloženě jemně. Není to vůbec žádný on/off vypínač. Baterií zatížená zadní vlečená náprava dokonce tu a tam předvede lehký náznak přetáčivosti. A na jednom horizontku mezi poli jsem si lehce skočil. Psst.. doufejme, že toto nikdo z marketingu Hyundai nebude číst. Vždyť je to přeci rallye. Nemůže být oproštěná od jakýchkoli dramat.

Do cíle časové kontroly jsme stejně dorazili pozdě. Zdržela nás nebývale dlouhá dopravní zácpa těsně před vjezdem do Českého Krumlova. Naštěstí o nic nešlo, trestné body jsme nezískali a jen se zařadili do fronty na scrutineering, technickou přejímku. Na té jsem vyfasoval další sadu polepů a náš Ioniq už pomalu vážně začal vypadat jako pravé závodní auto. Pak už jen zajíždím autem do uzavřeného parkoviště, připojím ho na přípojku elektřiny z normální 220V zásuvky a jdeme se ubytovat, na večeři a briefink před závodem

Pátek 18. 5. 2018: Boj o setiny vteřin začíná

Náš čas do první rychlostní zkoušky, tedy testu pravidelnosti je 7:39. Máme startovní číslo devatenáct a startuje se po minutě. Dvojku a tím pádem legendárních 7:22 má posádka jedné tesly. Nová doba, nová auta a už vůbec netuším co by na toto řekl Sir Stirling Moss. Průměry prvních třech zkoušek máme spočítané – na špatné průměry, ale to v tu chvíli vůbec nevíme. Proto hned v té první začneme trošku zmatkovat. Dojíždí nás bílý e-golf a já ho nechám ať nás klidně předjede. „Co to ten strejc dělá?“ pomyslím si, vždyť bude příliš rychlý. A pak asi kilometr před koncem RZ náhle zpomaluje, musím ho předjet. Nějak vůbec mi to rozhodilo rytmus a čas, konec RZ na nás vybafl kousek za zatáčkou a bylo vymalováno. Fotobuňku protínáme o celé desítky sekund rychleji, než jsme si spočítali (špatně), že máme.

Nevadí, v další zkoušce jsme totiž daleko přesnější. Což je v danné situaci ještě horší, ale to my v tu chvíli nevíme. Zkrátka jsme měli jet průměr napsaný na jízdním výkaze, který dostala spolujezdkyně přímo na startu, ne brát ten průměr z itineráře, který jsme měli už od včera.

V poledne dojíždíme do Českých Budějovic, jsme vlastně nadšeni, že jsme se neztratili. Auto zavřeme opět do parc fermé a jdeme se dívat na zázemí opravdové rallye Český Krumlov. Probíhá zrovna technická přejímka a po ní trénink, tzv. shakedown. Byla to vážně skvělá podívaná sledovat, jak vodí svá rallyeová auta složitou technickou tratí mezi halami na budějovickém výstavišti „velcí kluci“. Miroslav Janota uměl se svým žlutým Porsche 911 GT3 předvést pěknou show a kde to šlo, porsche vyjíždělo za fantastického zvuku motoru ze zatáček silně rozevláté. Téhle kategorii vážně moc fandím a je skvělé, že jsou automobily Porsche na české rallye vidět. Jakmile velcí kluci dotrénují, vyrážíme my. Samozřejmě tu již okoukanou superspeciálku jedeme opačně a moje spolujezdkyně odmítá číst přesně rozpis. Nevyzná se v něm. Nevyznám se v tom ani já, když se zadívám na ty složité malůvky a šipky. Měním strategii a pojedeme zkrátka co nejrychleji. Je to značeno mlíkem a okolo stojí diváci. To nemůže dopadnout špatně!

Vypínám tlačítkem kontrolu trakce a jsme odstartováni. Opravdu je škoda, že ioniq nemá to pohonné ústrojí obráceně. Motor vzadu, pohon zadních kol a baterie okolo přední nápravy, ideálně za ní. Tak jak je, se ovládá jako běžný rodinný liftback. Přichází první ostřejší levá, rekuperace je nastavena na maximu, ale v závodním tempu využívám plně i brzdy. Auto je tiché, jen tu a tam zakvílí pneumatiky Michelin Energy, které vážně nejsou tou správnou soutěžní směsí šampionů. V utáhlých „kosách“ se mi tu a tam povede zadní nápravu ioniqu vyvést z ideální stopy a pohlídat si jeho přirozený sklon k nedotáčivosti. Na divácky atraktivní průjezd jsem mohl stejně zapomenout. I ruční brzda je tu elektronická. V posledním ze tří kol jsem dojel elektrický smart a z šetrnosti k technice i k soupeři jsem si v poslední chvíli rozmyslel trochu divočejší předjížděcí manévr. Což se ukázalo jako velice chytrý tah. V posledním kole jsme tím pádem zpomalili a nějakým zázrakem nám čas vyšel přesně do našeho ideálního a v tomhle testu pravidelnosti se umísťujeme jako druzí. Což bylo v ostrém kontrastu s mizérií pátečního dopoledne.

Sobota 19. 5. 2018: Příště se vrátíme… a s pořádným tripmasterem

Po přeskupení, vyrážíme na trať o něco později než včera, jelikož náš výsledek z pátku ani ona hezky zajetá speciální vložka v Českých Budějovicích nezachránila. Alespoň už víme pořádně co a jak, cílové časy jednotlivých zkoušek máme spočítány správně a na druhém mobilu ještě vyzkoušíme novou aplikaci. Co není zakázáno, je přeci povoleno. Stejně už asi po pěti kilometrech a první ztrátě silného GPS signálu naše appka přestává fungovat a já se tedy už jen spoléhám na nepřesné počítadlo kilometrů v autě, nepřesný výpočet průměrné rychlosti na palubním počítači, na přesné stopky spolujezdkyně a na náš společný cit pro profesionálně odvedený výkon. Při polední pauze jsme natěšeni na průběžné výsledky, ale euforie se nedostavuje. Stále se pohybujeme na začátku druhé desítky a nejlepší výsledek vlastně zajíždíme ve zkoušce, při které jsme si mysleli, že jsme to totálně pokazili. Je to vážně těžké a když nevíte úplně přesně, kde se cílová fotobuňka nachází a vybafne na vás z ničeho nic hned za zatáčkou, už s tím časem neuděláte nic. Anebo na ní je naopak vidět dlouhé stovky metrů a v tom případě má partnerka začne počítat stylem: „Máš třicet sekund... dvacet... zrychli! Jé počkej, počkej, ne dvacet, ale čtyřicet já se spletla, zpomal...“ Zkrátka jedeme to děsivě. Kdyby nás tak pozorovala ta první pětice opravdu profesionálních jezdců, museli by si myslet, že to kazíme schválně, protože natáčíme grotesku. Příště musíme namontovat tripmaster a okoukat trochu dopředu, jak to ti profíci dělají. Nakonec jsme tedy dojeli na čtrnáctém místě. I tak jsme byli šťastní a nadšení, že se nám podařilo rallye bez většího zádrhelu dokončit.

Neděle 20. 5. 2018: Čas zabalit kabely a s Ioniqem se rozloučit. Byl opravdu elektrizující?

Poslední noc v Krumlově se závěrečným vyhlášením vítězů obou rallye strávíme v jiném penzionu. V původním už paní domácí nemá místo a čeká nové hosty. Ioniqa jsem ovšem radši ještě nechal v areálu krumlovské pivovarské zahrady. Máme tam stále možnost dobíjení. Moje drahá polovička původně myslela, že po vyhlášení večer pofrčíme domů, stejně jako kolegové s hybridními auty. „Víš, to asi neklapne, z poslední etapy nám zbyl dojezd asi 30 kilometrů, takže noční romantika v krásném historickém Krumlově nás tak nebo tak nemine,“ říkám já.

A to je na celém tom cestování plně elektrickým autem to nejhezčí. Změní se vám životní styl, vaše zrychlené tempo se postupně a nenásilně upraví úměrně zbývající kapacitě baterií. Možná časem vzniknou i zájezdní hostince pro elektromobilisty. Pokud s elektickým ioniqem cestujete na venkov, je to velká romantika. Cestou se zastavíte na zajímavých místech. Například v Písku je dobíjecí stanice jen pár desítek metrů od středověkého mostu a za ty dvě a půl hodinky, než se vám auto dobije novou elektřinou, máte šanci vidět to, co byste si normálně neprohlédli. Možná se inženýrům časem podaří najít nějaká řešení, jak obdobné auto najede na jedno nabití třeba i dvojnásobek těch dnes běžných dvou set kilometrů. Třeba vám v budoucnosti i někde na čerpací stanici z vašeho vozu vybitou baterii v rychlosti vymontují a namontují novou nabitou. A půjde to tak rychle, že si pomalu nestihnete mezitím vychutnat espresso. Pak se stane z elektromobility nudná a obzvlášť efektivní osobní přeprava. Jenže tam stále zdaleka nejsme. Vyrazit na velký výlet za město vaším zbrusu novým elektromobilem s prodlužovačkou v kufru je velká romantika.

Na závěr bych chtěl poděkovat společnosti Hyundai za to, že naší posádce umožnila absolvovat Czech New Energies Rallye 2018 a strávit týden ve velmi povedeném voze Hyundai Ioniq Electric. Po více než tisícovce strávených kilometrů s čistým elektromobilem, jsme dokonale nahlédli do kuchyně vozů na tento typ alternativního pohonu a rád jsem se vámi čtenáři o vpravdě výjimečný zážitek podělil.