Citroën DS/ID 19: Historie provoněná dostupnou avantgardou

Kdybychom mohli cestovat v čase, jednou ze zastávek by byl pařížský autosalon dne 1. října 1955. Drali bychom se rovnou ke stánku Citroënu, abychom naživo viděli debutující DS 19. Jeho vlastnosti vás sice dnes nezvednou ze židle, nicméně v 50. letech ukázal vůz světu aerodynamickou karoserii, mechanicky ovládanou převodovku s automatickou spojkou, hydropneumatické odpružení, bezrámová okna a prapodivný jednoramenný volant – to vše v jednom balení.

A bylo toho víc. Motor s dvoustupňovým spádovým karburátorem Weber o objemu 1,9 litru (75 koní) byl zastavěn blíže k řidiči, aby se dopředu vešlo ještě plnohodnotné rezervní kolo. Bezpečnost doplňovala také tuhá platforma a nulové poloměry rejdu, kdy se kolo otáčelo okolo bodu přesně ve středu pneumatiky, což zmírňovalo rázy při přejezdu nerovností. Všechno to znělo skvěle a po premiéře nasbírala automobilka kolem 80 tisíc objednávek, nicméně vůz byl stejně pro mnoho lidí až příliš drahý. Změnit to měla v roce 1957 dostupnější verze ID 19.

Z fotografií to není na první pohled patrné, ale ID 19 se oproti honosnější DS 19 liší v několika zásadních prvcích. Konkrétně upraveným motorem o objemu 1,9 litru (typ 11 D), který vychází ze staršího modelu Citroën Traction Avant. Čtyřválcová osmiventilová jednotka disponuje pouze jednokomorovým karburátorem a výkonem 66 koní. Maximální rychlost vozu činí 145 kilometrů za hodinu, což je o 16 kilometrů za hodinu méně ve srovnání s DS 19.

Další rozdíly hledejte v převodovce. První DS 19 má mechanicky ovládanou skříň s automatickou spojkou, takže rychlost sice volíte ručně, ale o samotnou změnu kvaltu se stará hydraulika. Levnější derivát se chlubí klasickým čtyřkvaltem a jednou zpáteční rychlostí, tudíž jeho ovládání závisí čistě na řidiči.

ID 19 se standardně dodávalo bez posilovače řízení a pouze s jednoduchým posilovačem brzd. To hlavní (hydropneumatika) však zůstalo zachováno, ovšem i přesto se ušetřilo na hmotnosti, a to necelých 100 kilogramů oproti původní DS „devatenáctce“.

Auto předběhlo svoji dobu a vysloužilo si přezdívku „francouzská bohyně“, především kvůli svému avantgardnímu designu, jenž si značka DS drží dodnes. Na snímcích tedy vidíte 1 150 kilogramů vážící Citroën DS/ID 19 ve verzi Confort, který má v rodném listě rok 1963. Jde tedy o modelovou řadu po lehkém faceliftu, uskutečněném roku 1962.

Předmětné ID 19 má integrované loketní opěrky na všech dveřích (kromě řidičových), nastavitelná přední sedadla, hodiny na palubní desce, zrcátka ve slunečních clonách, centrální výklopnou loketní opěrku na zadních sedadlech uprostřed, vývod topení i na levou zadní sedačku a těsnění dveří.

Materiály sice nejsou tak honosné jako v případě DS 19, ovšem i tak se uvnitř můžete kochat ještě nadstandardním výhledem, jednoramenným volantem, řadicí pákou umístěnou na sloupku řízení a středovým zpětným zrcátkem vyrůstajícím z palubní desky. Poslední zmíněné řešení nabídnou dnes více méně jen okázalé roadstery nebo speedstery, například Lamborghini Aventador J.

Testovaný kousek v zeleném hávu má na pětimístném tachometru hodnotu 28 tisíc kilometrů, nicméně podle odhadu majitelky bude reálný nájezd o 100 tisíc kilometrů vyšší. Vozidlo prošlo částečnou renovací a důkladným zkoumáním, takže i přes relativně vyšší stáří a nájezd se dochovalo v pěkném stavu. Kromě vyměněné stropnice je ostatní čalounění původní.

Novotou voní také palivová nádrž, do které se vejde 82 litrů pohonných hmot. Motor spaluje benzin, ovšem vylepšený o olověnou přísadu. Spotřeba se pak pohybuje okolo 11 litrů na sto ujetých kilometrů.

Poznávacím znamením DS 19 i jeho dostupnějšího derivátu ID 19 je samozřejmě hydropneumatické odpružení, častokrát jízdním komfortem přirovnávané k létajícímu koberci. Díky širokému rozchodu předních kol (1 500 mm), rozvoru (3 125 mm) a nízkému těžišti nabídne auto už tak slušný základ pro bezstarostné cestování. Jenže zastavěná technika poskytne doslova revoluční pohodlí.

U každého kola totiž najdete plynový měch v kovové kouli, jenž spolupracuje s pístem propojeným s nezávislým závěsem kola, který se při propružení pohybuje nahoru i dolů. Vzniklé rázy stlačí membránu a tlakový polštář umístěné v kouli a ty píst odpruží. Aplikované řešení je jednodušší než klasické teleskopické tlumiče a funguje i na sebemenších nerovnostech.

Další výhodou je možnost nastavení světlé výšky vozu do několika úrovní, což se hodí při přejíždění příčných překážek nebo během jízdy po rozbitých polních cestách. Nejvyšší výškový profil oceníte i kvůli výměně kola. Pomocí speciálního stojanu vůz podepřete a podvozek pustíte dolů. Na jedné straně auto klesne, na druhé (podepřené stojanem) zůstane ve vzduchu. Přední kolo lze demontovat ihned, zadní kolo až po odmontování zadního blatníku, k čemuž je nutné povolit příslušný šroub.

Celkově se ID 19 nedá objektivně srovnávat (jako většina veteránů) se současnou modernou, hlavně kvůli stáří, konstrukci, absenci servořízení a posilovače brzd, nicméně nadstandardním komfortem umí vůz příjemně překvapit, a leckterá dnešní auta dokonce překonat.

Vzhledem k tomu, že jde o technický klenot 50. let s mnoha netradičními konstrukčními řešeními, lze ho jen těžko někam zaškatulkovat. Automobil svého času ukázal nové cesty, ovšem ne pomocí prototypů nebo konceptů, což se často děje dnes, ale formou sériové produkce a jistou sázkou do loterie.

Dnes můžeme konstatovat, že šlo o velmi úspěšný projekt, protože se postupně modernizované Citroëny DS (19, 20, 21, 23) a jejich deriváty (kombi, kabrio apod.) dostaly na filmová plátna (např. Fantomas), k veřejně známým osobnostem, smetánce, ale i do garáží obyčejných lidí, kteří zkrátka chtěli něco nevídaného. Celý příběh přelomového DS pak skončil v roce 1975 s 1 455 700 vyrobenými kusy. A jak je na tom značka dnes? Mrkněte do naší jedinečné galerie.

Model ID19 je takovou vstupenkou do historického světa DS, ovšem rozhodně neošizenou o gró značky, jejího ducha a dobře známou francouzskou avantgardu, která se podepisuje i na současných skvostech dnes už samostatné DS Automobiles.