Článek
Björn Waldegaard se narodil v roce 1943 a už od mládí ho auta bavila. Ostatně i jeho otec závodil a on jej několikrát navigoval. Už v osmnácti začal závodit s Volkswagenem 1200 a 1302 S, tedy s populárním Broukem a role si s otcem prohodili. Jen na jeden závod, pak už s ním táta jet nechtěl, protože byl prý „moc rychlý“. I první výhru si odbyl za volantem Volkswagenu, šlo tehdy ale o výkonnější model 1500. S typem 1600 TL se poprvé podíval i na RAC Rally, kde byl velmi rychlý, po nehodě ale musel odstoupit.
Už o dva roky později se stal týmovým jezdcem u Porsche a startoval s modelem 911 T, se kterým se stal Mistrem Švédska, a později 911 S. Získal dvě výhry na domácí Švédské rally a v roce 1969 stříkal šampus i na Monte Carlu. Vedl, pak dostal penalizaci za výměnu brzdového válečku a do čela šel Vic Elford. Ten ale havaroval a Waldegaard se opět posunul do čela. Trumf zopakoval i v následujícím roce. O rok později jej mohli potkat i čeští fanoušci v Opletalově ulici, kudy projížděla hvězdicová jízda této soutěže, tehdy Porsche nasadilo nové speciály 914/6. Ty ale nebyly moc spolehlivé a Waldegaard dojel jako jediný. Porsche však svůj tým následně rozpustilo. Björn s typem 911 S alespoň uspěl v rallycrossu a s typem 908 zářil i na okruzích, dokonce byl čtrnáctý na Le Mans 1971 (tehdy ovšem s 911 S).
Waldegaard začal střídat různá auta, jeho starty byly většinou jednorázovou akcí. Vyzkoušel si BMW 2002 Tii, Fiat 124 Abarth a 131 Abarth, Ferrari 308 GTB, Citroën SM a Lancii Stratos HF. S Lancii vyhrál Švédskou rally a stal se druhým továrním jezdcem týmu. Týmová režie ale často dávala přednost Italovi Sandro Munarimu. Munarimu pomohl vyhrát Monte Carlo 1976, v Sanremu jej ale porazil. Z týmu se ale rozhodl raději odejít. Vyzkoušel si například i rallycross, kde si také nevedl vůbec špatně.
Následovala nabídka od Fordu na starty s Escortem RS1800. Vyhrál tři soutěže v následujícím roce a byl nejúspěšnějším jezdcem roku, titul Mistra světa jezdců se však tehdy ještě neuděloval. Poprvé jej FIA zavedla až v roce 1979, kdy jej Waldegaard opravdu vybojoval. Byl to tehdy strhující souboj s Hannu Mikkolou, který byl i jeho týmovým kolegou. Zajímavé je, že Ford se rozhodl vynechat Rally Pobřeží Slonoviny, takže oba jezdci dostali nabídku startovat s Mercedesem-Benz 450 SLC s automatickou převodovkou. Mikkola tehdy vyhrál, ale Waldegaard byl druhý, což mu k zisku titulu stačilo.
V osmdesátých letech byl označován za nejlepšího řidiče na světě. Stal se jezdcem Toyoty, která se soustředila hlavně na starty s Celicou a Suprou na afrických soutěžích. Waldegaardovi se velmi dařilo, a tak po něm postupně sahali i jiné týmy. Poslední výhru získal na Safari rally 1990 s Celicou GT-4, stal se tehdy nejstarším vítězem soutěže mistrovství světa. Ještě v roce 1992 startoval s Deltou Integrale, která ovšem shořela. Tehdy to byl jeho poslední start v Mistrovství světa. V Africe ale zůstal, startoval několikrát na slavné Rally Dakar. A dvakrát vyhrál i Safari Rally Classic, jednou s Escortem a podruhé v roce 2011 s Porsche 911 S připraveným u nás. Úplně posledním startem byla Eiffel rally, kde se vrátil za volant Mercedesu 450SLC. Zemřel ve věku 70 let na následky rakoviny 29. srpna 2014, ještě rok před smrtí ale závodil. Za svého života vyhrál šestnáct soutěží mistrovství světa, sedm z nich na africkém území.
