Automobil Windhoff – Pekelný kočár pana arcibiskupa

Vždyť automobilu Windhoff bude letos už pomalu 120 let! Stojím u něj na začátku výstavní plochy zbrusu nové haly soukromého technického muzea v Kopřivnici a cítím z něj nenapodobitelnou vůni kůže, lakovaného dřeva a různých olejů. Je to veskrze jednoduchý stroj. Vsaďte se ale, že na první pokus byste s ním jen tak neodjeli! Ovládacích prvků není mnoho, ale k čemu který slouží, čím se řadí, jak udržet motor v chodu, jak pekelný stroj zastavit, to mi věru příliš jasné není. Olomoucký arcibiskup tohle všechno kdysi bravurně zvládal.

Prvním majitelem auta byl totiž doktor teologie, první český arcibiskup neurozeného původu, Theodor Kohn. Neubráním se k popíchnutí trochou té legrace. Theodor Kohn pocházel původně z židovské rodiny ze Zlínska a o jeho osobě kolovalo mnoho dobových pověstí. Jmenování hodnostáře s příjmením „Kohn“ do jedné z nejvýznamnějších katolických církevních funkcí totiž vypadá jako velmi povedená židovská anekdota.

„A poslouchají pane Kohn, jsou oni vůbec pokřtěnej, když už seděj teď přímo na tom veleváženým stolci arcibiskupa?“

Takhle slibně by jistě začínala klasická židovská anekdota vyprávěná panem Roubíčkem. A pravdou je, že to Theodor Kohn ve své funkci vážně neměl lehké. Českou katolickou šlechtu i rakouský dvůr jeho působení v Olomouci příliš nenadchlo. Nakonec byl po dlouhých, ač ekonomicky úspěšných letech hospodaření z arcibiskupství papežem odvolán. A to se stalo rok poté, co si v Německu od jisté firmy bratří Windhoffů zakoupil krásný červený blyštivý jednoválcový automobil. Život dožil na svém zámečku ve Štýrsku, ale Windhoff nějakým dílem osudu zůstal na Moravě nadobro.

První zmínku o automobilu Windhoff najdeme v časopisu Mladý svět č. 48/1968, kde je uveden na seznamu tehdy nejcennějších historických vozidel u nás. Přesný rok výroby se tehdy vůbec nevěděl, podařilo se ho upřesnit až novodobému majiteli panu Milanu Pulcovi v roce 2012, a to díky ochotě firmy WINDHOFF Bahn und Anlagentechnik GmbH, která mimochodem stále existuje a zabývá se výrobou kolejových vozidel a drážních zařízení.

„Korespondencí v roce 2012 se mi podařilo získat základní informaci o dodání auta v roce 1903 do Rakouska-Uherska panu Msr. Theodoru Kohnovi,“ říká jeho majitel. Auto bylo vyrobeno jako jedno ze dvou kusů pro reklamu chladičů spol. Hans Windhoff Berlín –Schöneberg v roce 1902 ve spolupráci s firmou Arthur Haendler Auto-Bau, Berlín. Ta dodala jednoválcový čtyřdobý motor o objemu 908 kubických centimetrů a podvozek. Převodovku umístili dozadu před diferenciál, což bylo velmi nápadité řešení. Provedení otevřené karoserie pochází rovněž z Berlína, od firmy Carosserie Schebera. Zajímavé je, že tahle firma začala oficiálně vyrábět karoserie automobilů až o několik let později. Informace byla však poskytnuta z původní obchodní knihy archivu společnosti Windhoff, která se částečně zachovala. O většinu historie společnost přišla během bombardování Německa ke konci druhé světové války.

Milan Pulec poměrně pečlivě pátral po jakýchkoli zmínkách o tomto nevšedním automobilu. Pan Kohn rezignoval na funkci arcibiskupa již v roce 1904 a odstěhoval se natrvalo do Štýrska. S automobilem se tedy na území Olomoucka mohl pohybovat nanejvýš jeden rok. Co se s autem dělo poté, je zahaleno hustou mlhou.

Milan vypráví, že mezi válkami se mu podařilo zjistit pouze jednoho majitele, a sice pana Pospíšila, zámečníka z Olomouce, který auto používal ještě krátce po válce. Od rodiny jeho potomků získal dokonce dvě dobové fotografie. Po válce vlastnil automobil pan Konečný a později pan Keslar. Oba byli z Loštic. Vozili v něm svatby a jezdili na veteránské akce. Windhoff byl prý odstaven do stodoly v roce 1968, kde čekal až do jeho objevení a zakoupení v roce 1971.

Byl účastníkem prvního ročníku jízdy Boleslav-Poděbrady. Vzhledem k nedostupnosti materiálů byl na startovní listině uveden ročník výroby 1904. Další doložená účast je z roku 1963 na akci na brněnském výstavišti, kde už je uveden jako datum výroby rok 1903. Majitelem byl tehdy pan Konečný z Loštic. V tomto roce byl do almanachu VCC Mohelnice zapsán automobil Windhoff 1903 a jako majitel pan Zdeněk Keslar, od kterého Milan Pulec auto v roce 1971 koupil v pojízdném stavu s částečně upravenou karoserií a nepůvodním magnetem. „Auto vlastně našel můj kamarád Josef Kiška, který o ně ale neměl zájem a přenechal mi ho za kontakt na prodávajícího BMW 328,“ vzpomíná Milan.

S autem se sám poprvé účastnil první výstavy veteránů na Slovensku – „Veteráni ciest v PKO“ v roce 1973, kde byl Windhoff zaregistrován nejstarším automobilem a jel předváděcí jízdu Bratislavou v délce asi 40 km bez problémů. Milan v něm vlastně do Bratislavy dojel až z Prostějova, a to muselo být hezké dobrodružství. Tehdejší provoz byl ještě velmi slabý, takže se dalo takovým „dědečkem automobilem“ cestovat i po hlavních státních silnicích bez rizika, že vás smete plně naložený kamion. Windhoff byl pak uložen do garáže, kde zůstal až do zahájení renovace. Bližší historie a další informace nutné k renovaci se povedlo dopátrat až díky internetu.

V roce 2015 byla zahájena renovace, k jejímuž dokončení došlo v krátkém čase za velké pomoci přátel a odborníků na řemesla. Nynější aktuální majitel a vystavovatel auta, Ing. Jaroslav Šerý, se nechává slyšet, že je potřeba auto ještě pořádně vyzkoušet v chodu, vychytat drobné technické chybky, které se nejspíš vyskytnou, a s autem by pak šlo podniknout opět nějakou dobrodružnou výpravu. Přímo se naskýtá příležitost vyplnit přihlášku na světoznámý závod „London to Brighton“ a ukázat světu, jaký poklad si to tehdy olomoucký arcibiskup pořídil. Jarek Šerý, majitel kopřivnického muzea, totiž se svými exponáty pravidelně jezdí. Muzeum jich má mnoho zapůjčených a expozice se pravidelně obměňuje. Jistě tu nejsme s naší Garáží naposledy, protože tohle muzeum je přímo nabité příběhy nevšedních automobilů a jejich strhujících osudů.

Dokud z našich pamětí nevymizí tradiční řemesla, bude stále možné řídit i takhle staré vozy. Jak postupoval renovátor a řemeslníci, které k různorodým pracím najal při znovuzrození Windhoffu? Milan Pulec nám v této souvislosti poskytl unikátní výpověď.

„Že na renovaci auta dojde, bylo jasné hned, když jsem ho koupil. Jenže čas strašně rychle utíkal, pořád se objevovalo něco neodkladného a Windhoff stál v garáži na svém místě. Podařilo se mi ale zajistit výrobu nových karbidových lamp – ty staré byly sice kompletní, ale popraskané. Naštěstí jsem našel perfektního kovotlačitele a pasíře, který uměl vyrobit naprosto přesné funkční kopie. Vyrobil i novou mosaznou nádrž na benzin a olej. Štěstí bylo, že se zachoval kompletní a funkční „šmír aparát“ s kapacím regulovatelným zařízením pro přimazávání pístu. Vlastně jsem tohle zařízení viděl poprvé. V bloku motoru byl kanálek, do nějž vedla malá měděná trubička, kterou se po kapkách přidával olej přímo do prostoru mezi stěnu válce a píst. Zbytkový olej stékal do karteru. Mazání bylo rozstřikové, pouze rotací setrvačníků.

Po pořádné prohlídce jsem zjistil, že ve stodole se zemědělským nářadím nebyl neoprávněně. Vůle v nápravách byly opravdu „zemědělské“. Největší problém mi dělala kola. Na původní ráfky předchozí majitelé navařili motocyklové devatenáctipalcové, aby mohli použít dostupné pneumatiky. Navíc dřevo bylo už dost uvolněné v čepech a loukotě na sebe nenavazovaly tak, jak by měly. Nastal problém. Naštěstí v nedalekých Čechách pod Kosířem žije sběratel a renovátor historických kočárů. Ten mi dal kontakt na koláře, který pro něj opravuje kola kočárů.

Navštívil jsem Starý Hrozenkov a Gustava Krystyníka. Kouzelný člověk. Pátá generace kolářů, co umí snad všechno ze dřeva. Podíval se na kolo a konstatoval, že lepší bude vyrobit kola nová a dát na ně původní falcové ráfky. Takže jsem začal shánět výrobu falcových ráfků. Nejprve jsem koupil pneumatiky a duše na vzorek. Naštěstí se mi podařilo přemluvit výrobce ráfků k výrobě atypického rozměru a tvaru, který jsem potřeboval.

Mezi tím jsem vyndal z rámu motor a podvozek odvezl do Lichnova k panu Horskému do jeho dílny. Pavel Horský se svým spolupracovníkem byli původně nástrojaři v Tatře Kopřivnice a po omezení výroby se dali na renovace veteránů. Věděl jsem, že najdeme spoustu dílů, které si vyžádají obrábění nebo novou výrobu. Diferenciál s převodovkou byl kdysi dávno opravován svérázně a provizorně. Utěsnění ložiska někdo provedl podomácku vypodložením plechy od Solviny. Všechno se muselo vyrobit znovu a pořádně. Renovace podvozku a převodovky s diferenciálem trvaly rok, ale stálo to za to. Poctivá řemeslná práce, kterou bych nemohl zvládnout. Diferenciál je spojený s převodovkou v jednom bloku mezi zadními koly. Později se takové řešení bude jmenovat transaxle a použilo ho třeba Porsche u modelu 924.

Velkým problémem byl chladič. Firma Windhoff totiž vyráběla počátkem století progresivní trubičkové chladiče, místo obvyklých měděných trubek s žebry. Auto bylo vlastně vyrobeno z reklamních důvodů, aby prokázali schopnost použití nového systému chlazení. Vyrobit nový chladič znamenalo naprosto individuální výrobu, protože tam bylo pár stovek trubiček v mosazném čele a zádech, nahoře s nádržkou. Díky ochotě Dana Štaucha se podařilo chladič okopírovat naprosto dokonale. Ten starý byl mnohokrát opravován a stále někde tekl. Když jsem s autem jezdil, tak jsem častěji hledal nějakou vesnickou studnu než benzinovou pumpu.

V mezičase jsem se pustil do výroby šablon pro karoserii. Dokonce jsem vyrobil dřevěnou maketu zadní části auta, abych to mohl odzkoušet na podvozku. Po nějakých korekcích jsem zhotovil šablony a jel přemlouvat pány z Renovety ve Vysokém Mýtě. Jako vždy měli spoustu zakázek, ale nějak je to zaujalo, brali to jako výzvu. Převážně dělali mnohem mladší veterány. Dohodli jsme se, že vyrobí dřevěný skelet, který odvezu a odzkouším na podvozku, provedu označení uchycení a pak dojde na oplechování. Tvar sedadla jsem vyrobil z kartonu, aby mohl být vyroben dřevěný rám a oplechování. Všechno proběhlo celkem rychle a mohl jsem zadat výrobu čalounění. Samozřejmě jsem musel sehnat kůži podle kousku originálů ze sedačky. Bohužel až v Itálii prostřednictvím pana Cvička z Otrokovic. Čalounění mistrně provedl kamarád Jirka Flídr z Litomyšle. Když zadní část karoserie dostala krásný lak, mohlo dojít i na skládání sedadel.

Vlastě ještě nemohlo. Bylo nutné dokončit generálku motoru. Vzhledem k tomu, že byl v chodu před rozebráním auta, provedla se výměna všech ložisek a hřídelů, ventilu, sedla, samonasávacího ventilu – prostě všechno, co se dalo. Osadit motor do rámu nebylo vůbec snadné. Nezdá se to, ale je vážně těžký. Nasadil se chladič, došlo k připojení všech přívodů oleje a benzinu a mohlo začít zkoušení motoru.  

Bohužel nově osazená magnetka si postavila hlavu a nechtěla dávat dostatečnou jiskru. Navíc byl problém najít správný okamžik zážehu. Až po prostudování staré knihy z roku 1905 jsem zjistil, že takový motor s velkým zdvihem musí mít úplně jiné nastavení předstihu, než na jaké jsme zvyklí. Pomohl Jenda Kiška, který je sice specialista na BMW, ale poradil i s tímhle problémem. Motor zavrčel a auto jelo.

Zbývalo nasadit zadní část karoserie a sedadlo, doladit uchycení karbidových lamp a ostatní výstroje a pokusit se vyjet z garáže. První jízda po naší zahradě byla kouzelná. Auto sice dost kouřilo, ale ta vůně spáleného benzinu s olejem... jo, to byl balzám na duši. Za volantem si to zkusila i Alena, moje žena, která trpělivě snášela stálé cestování a hledání potřebných věcí k renovaci. Auto bylo dokončeno, odzkoušeno a zdokumentováno. Občas jsem si šel zatočit klikou a poslechnout si klapání motoru. Bylo krásné poslouchat brnkání samonasávacího ventilu a pozorovat výfukový ventil, který se líně zvedal a zase klesal. Vypadal jako školní model čtyřtaktního motoru v autoškole, bylo to krásné dívání.

Nakonec všechno dopadlo jinak. Zvážil jsem možnosti a dospěl k rozhodnutí. Vzhledem k věku už nechci kupovat krytý přívěs za auto jenom proto, abych dvakrát do roka převezl Windhoffa na nějakou akci. Navíc kde takový přívěs garážovat. Autu bude lépe v nějakém muzeu. Mohl jsem je dát k firmě Windhoff do Německa. Jenže tohle auto by mělo zůstat tady. Historie ho spojovala s Moravou. Došlo k dohodě, že auto přenechám Jarkovi Šerému v Kopřivnici, kde má privátní muzeum. Windhoff získal na konci svého příběhu ocenění za nejlepší renovaci roku 2018. Nečepýřím se pýchou sám. Nebýt těch jmenovaných a zručných lidí kolem mě, nikdy by auto nebylo tak krásné. Skládal jsem jen renovované komponenty. Takže vlastně nejsem renovátor, spíše skladatel. I když význam slova skladatel je asi jinde. Pravdou zůstává, že jsem renovaci věnoval spoustu času a nákladů. Dnes jsem moc rád, že auto mohou obdivovat návštěvníci muzea a motorističtí fandové. Tam je mu dobře a je o ně dobře postaráno."

PhDr. Milan Pulec