Hlavní obsah

Před šedesáti lety oslavila jediné vítězství Formule 1 4×4!

Foto: Tomáš Hyan

Peter Westbury se vrátil za volant Fergusonu P99 na oslavě 100 let závodu do vrchu ve Shelsley Walsh v létě 2005

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Dnes už nic takového předpisy FIA pro Formuli 1 nedovolují. Motory jsou téměř shodné konstrukce, jen nesou jinou značku; všechno je dáno regulemi FIA. Pamětníkům jistě přijde úsměvné, když současní komentátoři hovoří o revoluci v F1, dojde-li jen k mírné změně, byť je to třeba o pět palců větší průměr kol pro sezonu 2022! Co by asi řekli na přemístění motoru z přídě do zádě, uložení motoru napříč, nahrazení trubkového rámu samonosnou konstrukcí, výměnu hliníkových slitin za kompozitní materiály nebo na různé druhy motorů se 2, 4, 6, 8, 10, 12 nebo 16 válci? A to nemluvíme o spalovacích turbínách nebo o pohonu všech kol! To totiž byly opravdové technické revoluce ve Formuli 1. Podívejme se na jednu z nich…

Článek

Byl to irský rodák Harry Ferguson (1884–1960), který se proslavil vývojem univerzálních traktorů a vynálezem jejich tříbodového závěsu zemědělského náčiní. Obrovský Fergusonův rozhled znamenal i ovlivnění dalších oborů lidské činnosti. Stal se prvním Irem, který sestrojil vlastní letadlo a vzlétl s ním, byl průkopníkem pohonu čtyř kol u osobních vozů a tvůrcem prvního a jediného automobilu Formule 1, který vyhrál závod na okruhu, byť nešlo o součást mistrovství světa.

Stalo se tak před šedesáti lety, kdy ve Zlatém poháru (Gold Cup Race) v britském Oulton Parku zvítězil legendární závodník Stirling Moss s vozem Ferguson P99 Climax. Bohužel Harry se tohoto okamžiku nedočkal, zemřel o rok dříve, ale jeho britská společnost Ferguson Research pokračovala ve vývoji systémů 4×4, které se uplatnily u traktorů i osobních vozů. V roce 2003 bylo na ostrově Wight založeno Ferguson Family Museum, oslavující úspěchy britského podnikatele irského původu. Jeho jméno žije dodnes na traktorech značky Massey-Ferguson.

Vývoj pohonu všech kol

Počátky vzniku první Formule 1 s pohonem všech kol sahají až do předválečného období, kdy se bývalý závodník Freddie Dixon (1892–1956), známý úpravami sportovních vozů Riley, spojil s Tony Roltem (1918–2008), pozdějším vítězem slavného závodu 24 h Le Mans (v roce 1953 na Jaguaru C-Type), aby se pustili do vývoje systémů pohonu čtyř kol jak pro silniční vozidla, tak pro aplikaci v automobilových závodech. Po válce vzbudili pozornost „krále traktorů“ Harryho Fergusona, jenž poskytl potřebné finanční prostředky a nakonec firmu Dixon-Rolt Developments převzal.

Foto: Tomáš Hyan

Nezávislé zavěšení předních kol s tenkými hřídeli pohonu a kotoučovými brzdami ukrytými v trupu

Pod novým jménem Ferguson Research Limited předvedla nejen prototypy zajímavých osobních vozů 4×4, ale také monopost Formule 1, nazvaný Ferguson P99, vyvrcholení představ Freddie Dixona, Tonyho Rolta a Harryho Fergusona. Později systém Ferguson převzali i jiní, například luxusní sportovní kupé Jensen FF, kde písmena FF značí Ferguson Formula. Myšlenka pohonu všech kol ovšem není nová, jako první vyjel nizozemský Spyker 60 HP už v roce 1903.

První Formule 1 s pohonem čtyř kol

Přestože Ferguson P99 byl závodním automobilem podle předpisů Formule 1, jeho tvůrce považoval monopost především za pojízdnou laboratoř pro další vývoj. Byl to také jeden z vůbec posledních vozů F1 s motorem uloženým vpředu, už v posledním roce dvouapůllitrové F1 konstruktéři přecházeli na motory vzadu (uprostřed před poháněnou zadní nápravou), ale v jedenapůllitrové F1 od sezony 1961 na tuto koncepci všichni přešli.

Ferguson byl navržen s motorem 2,5 litru značky Coventry Climax, který se v podvozku snadno vyměnil za verzi 1,5 litru. Byl uložen šikmo vpředu v trubkovém prostorovém rámu, aby hřídel pohonu zadních kol procházel vzad po levé straně sedadla, zatímco z přední příruby převodovky vycházel vlevo druhý hřídel k předním kolům. Hnací poloosy byly poměrně tenké, brzdové kotouče Dunlop uloženy v trupu pro snížení neodpružených hmot (tedy nikoli v kolech) a všechna kola byla zavěšena nezávisle na dvojicích příčných ramen. Ve voze měl premiéru protiblokovací systém Dunlop Maxaret, předchůdce dnešních ABS. Tony Rolt na konstrukci spolupracoval s Claude Hillem, někdejším konstruktérem Aston Martinu.

Výhody 4×4 a velké vítězství

V roce 1961 jel Ferguson P99 první tři závody. Při premiéře na British Empire Trophy v Silverstone britský závodník Jack Fairman (1913–2002) vzdal s defektem převodovky, když jeho kolega Stirling Moss (1929–2020) z týmu Roba Walkera si vůz jen vyzkoušel, aby zjistil, že vyžaduje jiný styl jízdy a dal přednost klasickému Cooperu, s nímž i na mokru vyhrál. O týden později na Velké ceně Británie znovu nastoupil Fairman, opět pršelo a Moss (tentokrát na Walkerově Lotusu) odpadl z druhého místa pro poruchu brzd.

Foto: Tomáš Hyan

Peter Westbury si vůz vypůjčil na sezonu 1964, aby se s ním stal britským mistrem závodů do vrchu

Rob Walker odvolal Fairmana do depa a Moss ho vystřídal, na mokru s pohonem všech kol zajížděl velmi rychlé časy, a tak vedení Ferrari během závodu upozornilo na skutečnost, že Fairman byl při zastávce v boxu roztlačen, což předpisy nedovolují. Pro vítězství jedoucí Moss tak byl odvolán z trati a diskvalifikován. Přesto byl potěšen výhodami pohonu 4×4 na mokré trati, a proto pro Gold Cup (mimo MS F1) v Oulton Parku znovu přijal šanci. Během závodu trať sice osychala, ale Stirling Moss byl neporazitelný. Dobyl první a jediné vítězství vozu F1 s pohonem všech kol v závodě na okruhu.

Přes nezdary nejlepší

Ferguson Research nebyl závodním týmem, a tak nabídl vůz jiným, ale nikdo včetně Roba Walkera neprojevil zájem. Společnost se tedy pustila do aplikace pohonu všech kol pro osobní vozy a představila kombi vlastní konstrukce, pro jehož verzi z roku 1962 navrhl elegantní karoserii italský designer Giovanni Michelotti. Vůz dostal plochý čtyřválec Ferguson Boxer OHC o objemu 2 212 kubických centimetrů (vrtání x zdvih 95 × 78 mm) s výkonem 113 koní (83 kW), který poháněl všechna kola přes třístupňovou samočinnou převodovku. Při pohotovostní hmotnosti 1 457 kg zrychloval na stovku za 15 sekund a dosahoval 169 km/h. Spolu se svými nástupci (včetně sedanu) zůstal jen v prototypech.

Závodní P99 mezitím odpočíval v dílně do konce roku 1962, pak byl s motorem 2,5 litru vyslán k protinožcům do Tasmánské série 1963, kde s ním Graham Hill a Innes Ireland několikrát australské a novozélandské závody dokončili (nejlépe jedno druhé a dvě třetí místa). Koncem roku 1963 si vůz vypůjčil Švéd Jo Bonnier a zajel nejrychlejší čas do vrchu Ollon-Villars ve Švýcarsku, v následující sezoně se s ním Peter Westbury stal britským mistrem závodů do vrchu.

Žádný jiný automobil Formule 1 s pohonem všech kol (několik se jich objevilo v letech 1969 – 1971) už nebyl tak úspěšný. Dochoval se v rodině válečného hrdiny Tonyho Rolta, dlouhá léta byl vystaven v britském muzeu monopostů v Doningtonu a zúčastňuje se závodů historických vozů. Ferguson P99 jsme viděli jak v Goodwoodu, tak na oslavě 100 let závodu do vrchu Shelsley Walsh (2005).

Reklama

Související témata:
Načítám