Článek
Možná jste zachytili, že Tesla už nebude majitelům sponzorovat rychlonabíječky. Možná sledujete, s jakou vervou se Volkswagen pustil do vývoje elektromobilů. Možná víte, že Toyota chce během pěti let rozjet masovou výrobu elektromobilů. Málokdo se ale zamýšlí nad tím, co s těmi vozy vlastně budeme dělat. Kupovat je? Inu, pokud se dostaví pobídky a auta budou výrazně levnější než jejich konkurenti se spalovacími motory, tak možná. Nebo nám prostě vlády nedají na výběr a dieselové a benzínové motory zakážou. Nebudou tak ale moci učinit dřív, než vlhké sny o elektromobilech dožene neúprosná realita infrastruktury. Při pohledu na bordel kolem modrých zón a zoufalého nedostatku záchytných parkovišť, na protahovanou stavbu metra či rozumného spojení na letiště, máme tak trochu pocit, že se elektromobilů nedožijeme. Stačí se podívat na tklivý příběh z Ameriky, ve kterém uvidíte řadu nelítostných paralel.
Jeden z redaktorů serveru Jalopnik měl na týden půjčenou testovací elektrickou Kiu Soul, tj. úplně tradičního zástupce dnešních elektromobilů, cenově dostupný hatch s nijak oslňujícím dojezdem (150 km). Reálný dojezd je samozřejmě trochu nižší, ale hlavní pointa článku není tam, kde byste čekali. Je v tom, že autor žije ve městě. V činžáku. Tak jako drtivá většina lidí, která nemá garáž nebo dvorek s nabíječkou, a musí tedy denodenně řešit, kde sehnat šťávu na to, aby baterka vydržela alespoň o den déle. Nebudeme se teď pouštět do konstrukcí typu "jak dojet s takovým autem do Chorvatska". Řešíme denní problémy lidí, kteří nevlastní domek, resp. parkování s dosahem k elektrické šňůře. A takových lidí je převážná většina.
Hrstka dobíjecích stanic na pumpách nebo v podzemních garážích to nespraví. Pokud jste někdy elektromobil měli, budete vědět, že spolu nejsou kompatibilní, často musíte mít tu správnou kartičku, ideálně předem aktivovanou. Někdy je vjezd do garáží nebo na parkoviště s nabíječkou placený, takže vlastně platíte dvakrát - za dobíjení a parkování. Jindy se na místo vedle nabíječky nesportovně postaví vůz se spalovacím motorem a vaší snahu tak zablokuje příliš krátký kabel. Jindy je prostě fronta a vy nemáte čas čekat. V kanceláři vám pravděpodobně vstříc nevyjdou, protože nechtějí tahat třicetimetrový kabel z okna a sosat firemní zdroje. Přiznejme si to, život s elektromobilem je zatím především o starostech a v našich končinách neexistuje žádný plán rozvoje, který by to řešil.
Automobilky nám tedy mohou nedonekonečna slibovat fantastické dojezdy 300, 400 nebo 500 kilometrů, ale v podstatě jen oddalují nevyhnutelné. Nutnost nahradit stávající síť čerpacích stanic rychlými nabíječkami, které budou fungovat všem bez rozdílu, budeme za ně moci platit běžnými platebními kartami a dobijeme u nich 80% kapacity do půl hodiny a alespoň stokilometrový dojezd nám naběhně za stejnou dobu, kterou by běžně trvalo dočerpat benzínovou nádrž z nuly na plnou kapacitu. Teprve pak se totiž celá tahle elektrická revoluce opravdu rozeběhne. Do té doby bude jen smutně kulhat.
Můžete si tipnout, jak dlouho bude téhle bolestivé transformaci ropná lobby odolávat...
